(Ne)chtěné přání...? - 1.kapitola

15. června 2014 v 17:04
Hned jak jsem přestoupila na tuhle školu se celý můj život změnil..Když jsem se měla představit třídě,tak jsem neřekla nic jiného než : "Jsem Nora a nic ode mě nečekejte..Jasný?"
To byla má největší chyba v životě..Celá třída to vzala tak,že jsem pohodářka a tak trochu i rebelka..Nějak se to převzalo a teď si to myslí snad celá škola..Doopravdy,ale nejsem rebelka a ani pohodářka..Tohle se mi stane pokaždé,když se chci skamarádit,nebo jsem nervózní.Nějak jsem to nechala být a podle toho jsem se začala i oblékat..Máme školní uniformy,ale já jsem si tu svou upravila.Černou minisukni a bílou košili s černou mašlí..Mašli jsem si dala do vlasů,abych se odlišila..Přidala jsem si taky okolo pasu černočervený pásek a na rukou několik černých,červených a stříbrných náramků,aby ta uniforma nebyla tak nudná.Když se řekne "rebel" tak si většina děcek představí něco jako emo,nebo někoho kdo je naprosto tvrdý a mlátí lidi na potkání.Já nejsem taková,i když si to snad všichni myslí..Bojím se ukázat své pravé já,abych nebyla zranitelnou.. I když...Jaké je ale vůbec mé pravé já?
,,Mohli byste uhnout?Zavazíte..."
Vydala jsem ze sebe otráveně,když jsem chtěla projít uličkou blízko školy..Stáli tam dva starší kluci a před něma jeden malý..Asi tak čtrvťák.Bylo mi jasné,že ho nejspíš šikanují,nebo se k tomu aspoň chystali...Ten kluk vypadal být docela nadšený,když jsem se tam objevila.
,,Proč bychom měli uhnout malé holce jako tobě?"
Vydal ze sebe jeden a ten malý kluk vstal a začal se usmívat,jakoby uviděl Ježíška.
,,To je Nora Masonová...Osmačka,která je rebelkou už od narození...A jednou zmlátila celé fotbalové družstvo."
Dodal a já se snažila udržet kamenný výraz,ale hluboko uvnitř jsem se poníženě usmívala.
,,Každopádně my už..Musíme..."
Řekl ten druhý kluk a najednou začali někam utíkat..Povzdechla jsem si,protože tohle už bylo po několikáté co přede mnou utekli starší kluci..Jo a to,že jsem zmlátila celé fotbalové družstvo,je jen drb,který koluje po škole už strašně dlouho.
,,Uhni...Jen tady překážíš..." ,,Jistě Noro...Děkuju,že jsi mě zachránila."
Řekla jsem to tak drze..A on se nenaštval?Navíc..Ještě k tomu mi poděkoval za to,že jsem ho zachránila,i když to tak vůbec není..Zachránila ho moje pověst,kterou respektují snad i prváci na střední..Když jsem si balila po škole věci do mé černé tašky přes rameno,tak ke mě došly tři holky a usmívaly se jako smyslů zbavené.
,,Jsi úžasná Noro..."
Řekla prostřední a já se poníženě usmála."Úžasná?"-To určitě..
,,To se pleteš..."
Odvětila jsem a ony se jen pousmály ještě víc.
,,Ale jsi!Dnes si zachránila čtvrťáka před kluky ze střední školy...Žádná jiná holka by se prvákům nepostavila."
Tak a přesně takhle vznikají drby a pomluvy..Já jsem na to raději nic neříkala.
,,A navíc,tvá máma je úžasná návrhářka a tvůj táta je známý fotograf,který fotí jen pro nejlepší časopisy."
Jasně..Pomyslela jsem si a tiše jsem se vytratila ze školy.Pomalým krokem jsem si to mířila domů a když jsem otevřela dveře, tak jsem uviděla mámu a tátu v obýváku se sestrou.Když jsem k nim došla blíž,tak jsem si uvědomila,že máma zase navrhla nové šaty pro Amy (moji 3 letou sestřičku) a táta ji fotí svým pracovním foťákem..Tak tohle jsou podle některých : ta úžasná návrhářka a známý fotograf..Všichni jsme si sedli ke stolu a začali jíst.Máma nechala zapnutou televizi,ale na velice zvláštním kanálu..
,,Nikdy ničeho nedosáhnete pokud nezačnete víc věřit sobě a vašemu okolí.."
Řekla žena v televizi zvláštně oblečená.Spolkla jsem sousto a podívala jsem se na mámu.
,,Mami..Nemohla bys to přepnout?" ,,Ne ne...Věštkyně má skoro vždy pravdu."
Řekla hned a já protočila očima..
,,Nemusíte se bát,že budete zranitelní,když ukážete své pravé já.."
Hned jak to žena řekla,tak jsem se zaražila a Amy vedle mě začala brečet.
,,To je strašidlo..Noro!"
Přitiskla se ke mě a já se pobaveně zasmála.
,,To není strašidlo Amy...I když tak vypadá.."
Řekla jsem a Amy si sedla zpátky na své místo a já jsem se tak trochu vydešeně podívala zpátky k televizi..Přišlo mi jakoby mi četla myšlenky..
,,Taky,že ano..." ,,Cože?!"
Vydala jsem ze sebe a máma s tátou to naštěstí ignorovali..To je přece nemožné...Pomyslela jsem si..Nemůže přece mluvit na mě.
,,Já mluvím přímo na tebe..."
Když to žena řekla,tak toho na mě už bylo moc.
,,Děkuju za večeři..Už si půjdu lehnout!"
Řekla jsem a co nejrychleji jsem začala utíkat po schodech nahoru přímo do svého pokoje.Zavřela jsem za sebou dveře a lehla jsem si na postel..
,,To bylo hodně divné..."
Řekla jsem nejistě a schoulila jsem se do klubíčka..Moc ráda bych se chtěla přestat přetvařovat..Chtěla bych být jiná,ale..Zničila bych si tím jak reputaci,tak všechno ostatní..Navíc..Jaká doopravdy jsem?

......Ráno

,,Hm..."
Otevřela jsem oči,protože jsem ucítila,jakoby se něco hodně blízko mě pálilo..Vedle sebe jsem uviděla ležet malého psa,ale ne ledajakého..Byl to černý vlk se stejnýma očima,jako já..S modrošedýma..
,,V..Vlk?!"
Spadla jsem z postele a ten vlk nechápavě popošel ke mě a přišlo mi,jakoby se usmíval.Zděšeně jsem se na něho dívala.
,,Nejsem kluk...Jsem holka."
Uslyšela jsem dívčí hlas ve své hlavě a přišlo mi jakoby na mě mluvil ten vlk.
,,Už jsem ti to snad řekla..Nebo ne?Jsem holka,takže vlčice..A mám taky jméno..Jmenuju se Naomi."
Zase ten dívčí veselý hlas..Sedla jsem si a začala jsem si tu vlčici prohlížet.
,,Já ještě spím?"
Naklonila jsem hlavu lehce do leva a nechápavě jsem na ni hleděla.
,,Asi tě děsím v této podobě,že?"
I když jsem nevěděla co mám odpovědět,tak jsem přikývla..Najednou přede mnou nestála malá vlčice,ale malá holka s dolíčky na obličeji.Na sobě měla obyčejné oblečení a rudý náramek,který mi připomínal řetězy,s nějakým znakem..
,,Tak ještě jednou...Jmenuju se Naomi a jsem tvůj oheň." ,,Naomi?Můj oheň?Co to má znamenat?"
Zeptala jsem se hned zmateně a najednou se mi v hlavě ozvala má vlastní myšlenka ze včerejšího večera : "Chtěla bych být jiná."
,,Tady si ze mě někdo dělá srandu,že ano..."
Vydala jsem ze sebe nechápavě a Naomi zavrtěla hlavou.
,,Ne..Přála sis být přece jiná a tak jsem se zrodila já..Tvůj oheň a taky tvé já.."
Vstala jsem ze země a pořádně jsem si Naomi prohlédla..Moje já?Tahle malá holčička s růžovýma ponožkama a vesele vypadající tvářičkou,před chvilkou vlčice..Má být moje já?
Poníženě jsem se usmála a měla jsem pocit,že každou chvíli omdlím.Když už jsem si myslela,že to tak doopravdy bude,tak jsem se nevědomky podívala na hodiny a málem mi vypadli oči z důlků..
,,Za deset minut mi začíná škola!"
Vykřikla jsem překvapeně a rychle jsem začala pobíhat po pokoji a hledat své oblečení..
,,Jestli hledáš uniformu..Je na židli vedle stolu..." ,,Děkuju..."
Řekla jsem a rychle jsem si ji oblékla..Dala jsem si mašli do vlasů,popadla jsem tašku a když už jsem chtěla opustit pokoj,tak jsem si uvědomila,že za mnou stojí Naomi a usmívá se.
,,Co s tebou?"
Zeptala jsem se zamyšleně a ona na mě jen mrkla.
,,Jestli máš strach,že mě někdo uvidí,tak se nemusíš bát..Nikdo kromě tebe mě nevidí..."
Tím jsi mi moc nepomohla...Může to totiž znamenat,že mám halucinace..Ale na to nemám čas!
,,Tak dobře...Jestli chceš pojď,ale potom tomu musím přijít na kloub!"
Naomi přikývla a všimla jsem si,že se vznáší jako duch..Tímhle jsem se,ale trápit nechtěla..Rychle jsem začala běžet ke škole a uvědomila jsem si,že o té Naomi vůbec nic nevím..Zajímalo by mě,co to má znamenat..Pomyslela jsem si zamyšleně a najednou jsem pod sebou necítila zem..Vykřikla jsem a uvědomila jsem si,že jsem spadla do nějaké díry..
,,Au...."
Vydala jsem ze sebe zaskočeně a když jsem vedle sebe uviděla i Naomi,tak jsem se zarazila.
,,Když jsem říkala,že máš jít se mnou..Nemyslela jsem tím kamkoli..."
Řekla jsem nabroušeně a Naomi se jen nevinně zasmála a zase se začala vznášet..
,,Pomoc!Prosím!Uvízla jsem tady!"
Začala jsem křičet z plných plic,ale nějak mi bylo jasné,že mě tady nikdo neuslyší..Zkoušela jsem se vyškrábat nahoru,ale nešlo to.Bylo to příliš strmé a navíc vysoko..Povzdechla jsem si.
,,Jak se odsud dostanu?"
Zeptala jsem se a Naomi se usmála a podívala se přímo na mě.
,,To nech na mě!"
Mrkla a najednou z ní začalo vycházet oslepující světlo a já si uvědomila,že se vznáším..
,,Aaaaaaaaaaaa!"
Začala jsem křičet,protože jsem byla asi tak dvacet metrů vysoko a okolo ruky jsem měla rudý náramek se zvláštním znakem,který měla předtím Naomi.
,,Naomi?!Co se to děje?!Proč se vznáším?!" ,,Musíš se uklidnit..Nebo se od tebe odpojím.."
Ozval se Naomin hlas v mé hlavě a já zavřela oči a něčeho jsem se pořádně chytla..Otevřela jsem oči a byla jsem na nedokončeném staveništi hodně vysoko nad zemí..Doslova jsem se začala tisknout k pilíři,abych nespadla.Najednou jsem pár metrů před sebou uviděla stát tmavovlasého kluka s modrýma očima..Věkově vypadal,že je mu kolem 19 let,ale to nebylo to co mě zaráželo.Měl zvířecí uši a ocas..Nevím přesně jestli kočičí,nebo vlčí..Ale byly to uši a ocas!
,,Kdo jsi?"
Vydala jsem ze sebe nechápavě a když seskočil blíž a byl těsně u mě tak jsem si ho začala zaraženě prohlížet.
,,Mohla bys to snad být ty?"
Olízl mě na tváři a já ho od sebe odmrštila a sama jsem si uvědomila,že padám dolů.
,,Naomi?!"
Vykřikla jsem,ale Naomi se vůbec neukázala,její náramek jsem však měla i dál na sobě..V očích jsem měla slzy a nevěděla jsem,co mám dělat..Něco se,ale ke mě začalo rychle přibližovat..Byl to stříbrný klíč a vypadalo to,že to vypadlo tomu klukovi,když jsem do něho strčila..Ten klíč,ale zářil a něco mi říkalo ať ho chytnu..Jenže..Nemusela jsem ho ani chytat,sám se mi ,,přimknul" k řetízku,který jsem měla okolo krku..Najednou se mi okolo zápěstí objevili další tři řetězové náramky..Modrý,zelený a bílý..Okolo ruky jsem najednou měla zavázené hned několik náramků s různými znaky..Když jsem se vzpamatovala,tak jsem si uvědomila,že padám...Když už jsem si myslela,že je každou chvílí po mě,tak mě někdo chytnul do náruče..Až jsem si byla jistá,že mi nic nehrozí,tak až teprve pak jsem otevřela oči..Držel mě William..Deváťák z mé školy a taky něco jako král školy..
,,Jsi v pořádku?"
Položil mě na zem a já jsem pořád zůstala stát s otevřenou pusou dokořán.
,,Jsi v pořádku Noro?"
Objevila se vedle mě najednou Naomi a já měla chuť ji uškrtit.
,,Kde jsi byla?!Málem jsem díky tomu divnému klukovi umřela..."
Podívala jsem se na horu a on tam pořád stál a hleděl na mě..To samé dělal i William..Uvědomila jsem si,že si určitě musí myslet,že jsem blázen,když mluvím na někoho koho ani nevidí,když už jsem chtěla otevřít pusu a všechno mu vysvětlit tak se pousmál.
,,Pro dnes by jsi měla jít domů.."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aly Aly | Web | 15. června 2014 v 18:42 | Reagovat

:O tak na tohle nemám !!! Přidej další, ať vím, co se přesně děje... :)

2 Bellasmilee Bellasmilee | E-mail | Web | 15. června 2014 v 19:11 | Reagovat

Pokusím se přidat další co nejdřív :D A věř mi..Ty máš dost úžasnou povídku! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama