Spojení tajemstvím - 4.kapitola

27. dubna 2014 v 19:18
4.kapitola

,,Nemusíš se bát,když budeš takhle poslušná nic se ti nestane.."
Řekl natěšeně muž a já si odevzdaně lehla na postel..Když už chtěl začít tak jsem si sedla a zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne..Prosím.."
Začala jsem brečet,ale muž se na mě jen opovrženě podíval a chytl mě za ruce,abych se nemohla bránit.
,,Za to budeš potrestaná..A ty víš co to znamená.."
,,Ne!Maminko!Prosím!"
,,Ne!Já nechci!"
Vykřikla jsem a hned,jak jsem otevřela oči tak jsem se dala do polosedu..Po tvářích mi stékaly slzy,i když jsem věděla,že to byla jen noční můra,tvořená dávnou a zapovězenou vzpomínkou..Dala jsem si obličej do dlaně a pokoušela jsem se uklidnit. Místo toho jsem se,ale rozbrečela ještě víc..Celou noc jsem strávila sezením na okraji postele a tisknutím polštáře k obličeji,aby nikdo neslyšel můj pláč a vzlyk..
,,To už je ráno?"
Vydala jsem ze sebe tiše,když mi sluneční paprsky zasvítily do tváře.Vstala jsem z postele a vešla jsem do koupelny..Začala jsem si drhnout obličej studenou vodou a překvapivě to pomáhalo..Už nikdy nebudu tak slabá.Pomyslela jsem si,když jsem scházela už převlečená schody dolů,do kuchyně..U stolu seděla Marion a cpala se sendviči,hned jak mě uviděla tak polkla poslední sousto a chtěla něco říct,ale nakonec si to rozmyslela.Do kuchyně vešla máma a se slzama v očích se na mě podívala.
,,Je mi to líto.."
Objala mě a já hned pochopila..V noci mě nejspíš slyšela brečet a tak jí to došlo.
,,To je dobrý..Už je to za mnou."
Řekla jsem,ale máma zavrtěla hlavou a zadívala se do země.
,,Je to moje vina,kdybych-" ,,Mami!To neříkej!"
Vykřikla Marion dřív,než jsem to ztihla udělat já.Děkovně jsem se na Marion pousmála a ona mi úsměv oplatila.
,,Marion má pravdu mami.To co se stalo nebyla tvoje vina.A teď už musím do školy.."
Řekla jsem a rychle jsem vyběhla z domu..Pomalým krokem jsem vyrazila směrem ke škole a pořád jsem přemýšlela nad tím proč se ke mě Nathan chová,tak jak se chová..
,,Rose!Rose!Rose!"
Usyšela jsem za sebou Jenny a po chvilce jsem se zastavila a otočila jsem se.
,,Křičím na tebe už dobrých pět minut..Děje se něco?"
Zeptala se mě opatrně a já ani nevěděla co ji mám na to odpovědět.
,,Nic neříkej.."
Dala mi svůj prst na rty a mrkla jedním okem.
,,Jsi zamilovaná.."
Její oznámení mě ani trochu nepřekvapilo,protože co jiného mohlo napadnout moji střeštěnou kamarádku?Místo nějáké odpovědi jsem se pousmála a pokračovala jsem dál v chodu..Jenna mě následovala a pořád mě pozorovala jak nějakou výzkumnou žábu.
,,Nad něčím se trápíš..A nechceš mi to říct,ale proč?"
S Jennou a Saron jsem dnes byla celý den,ale i tak jsem byla trochu mimo..Pokaždé totiž,když se mě na něco ptaly tak se mnou musely zatřepat nebo lusknout před obličejem..Ale ani já nevím proč jsem byla tolik mimo..Vždyť tam to je už za mnou ne?Tak nad čím pořád přemýšlím?Tímhle jsem se zabývala i cestou domů..Dnes mi brigáda odpadla,takže jsem aspoň mohla jít ze školy rovnou domů.
,,Jsem doma!"
Zakřičela jsem z poza haly zrovna,když jsem si vyzouvala boty.Z kuchyně jsem slyšela mámin smích,a když jsem vešla do vnitř,tak mě smích přešel a otevřeně jsem zírala ke stolu.
,,Nathane?!Co tady děláš?"
Vykřikla jsem a máma se na mě pousmála a Nathan se na mě udiveně podíval.
,,Šel jsem zrovna domů a potkal jsem tvou mámu,když ji najednou z rukou vypadl celý nákup..A tak jsem jí ho pomohl odnést až sem."
,,To ti tak budu věřit.."
Řekla jsem tiše a zároveň nedůvěřivě.
,,Je to pravda Rose..Jsem nešikovná."
Řekla máma a já se na ni vyvedeně z míry,podívala..I ty mami?Pomyslela jsem si a v tom do kuchně vešla Marion.Sedla si mlčky ke stolu a podívala se na Nathana.
,,Ty jsi ten kluk,co donesl v náručí mou sestru.."
Řekla znuděně a máma k ní vyslala varovný pohled.
,,Jmenuju se Nathan..A ano jsem to já."
Usmál se a Marion si ho začala až moc očividně prohlížet..Já jsem se přesunula k talířkům a začala jsem dělat sendviče.
,,Rose tě nějak podplatila,že se s ní kamarádíš?"
Naštvaně jsem se na Marion podívala,ale Nathana ta otázka evidentně nezaskočila.
,,Ne..Na to je až moc čestná.."
Odpověděl a já jsem ještě víc znervózněla..O co mu jde??Ptala jsem se sama sebe a začala jsem chystat poslední sendvič.
,,Jsem docela ráda,že má Rose i nějákého přítele.."
,,Mami?!"
Otočila jsem se k ní otráveně a donesla jsem sendviče ke stolu..Ani nevím proč,ale udělala jsem i jeden pro Nathana.Ten se na mě překvapeně podíval,ale pak se usmál a já zasedla ke stolu.Vzala jsem si jeden sendvič a začala jsem jíst.
,,Není to nic moc,ale mělo by to nasytit."
Zamumlala jsem a máma se nenápadně pousmála,když si Nathan vzal sendvič do ruky.Napjatě jsem čekala na jeho reakci a když se mi podíval do očí tak se pousmál a polkl.
,,Na to,že to je jen máslo,salát a salám tak je to moc dobré."
První věta,kterou myslel upřímně..Pomyslela jsem si a hned jsem se usmála.Marion do mě nenápadně šťouchla a pak na mě mrkla jedním okem..Moc jsem nechápala,co to přesně mělo znamenat a tak jsem pokračovala v jezení.Když Nathan dojedl poslední sousto tak vstal a oblékl si kabát a kolem krku si uvázal šálu.
,,Už budu muset jít." Řekl.
,,Rose..Jdi Nathana vyprovodit,my zatím umyjeme talíře."
Řekla máma a já jsem přikývla.Došla jsem na chodbu a přehodila jsem na sebe černou bundu a otevřela jsem dveře. Nathan mlčky vyšel jako první a já ho následovala.Došla jsem až k plotu ke dveřím a Nathan se ke mě otočil.Vydechnul nadýchaně bílý obláček a prohlédl si mě.
,,Proč se vždy snažíš někomu pomoct,i když je to nad tvoje síly a sobě si pomoct nenecháš?"
Nechápavě jsem se na něho podívala.
,,Na venek se tváříš,že jsi silná,ale přitom-" ,,Přestaň!"
Řekla jsem a z ničeho nic mi naskočily do očí slzy..Nathan ke mě pomalu přišel a přitlačil mě k plotu.Chytnul mě za obličej tak,abych se mu dívala přímo do očí.Ale já se i přes to dívala někam jinam.
,,Vím co se ti stalo,když jsi byla menší.."
Tahle věta do mě narazila jako ledovec a najednou jsem pocítila na tváři jeho dotek ruky..Nutilo mě to zachovat klid,i když jsem přesně nevěděla proč tomu tak je.
,,Ode mě ti nic nehrozí.."
Cítila jsem z něho,že se o tom chce bavit,ale u mě to nepřipadalo do úvahy..Odmrštila jsem jeho ruku z mého obličeje a snažila jsem se nerozbrečet.
,,Proč se do toho tolik staráš?!Proč to vytahuješ,i když to víš?!"
Nathan se opatrně usmál a přišel ke mě.
,,Protože mi na tobě záleží..A vždy záleželo."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aly Aly | Web | 27. dubna 2014 v 20:48 | Reagovat

No...tak tahle kapitola je zatím nejlepší, kterou jsem od všech blogerů kdy četla :)

2 Bellasmilee Bellasmilee | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 13:04 | Reagovat

To určitě přeháníš...Ale i tak dík :)

3 Aly Aly | Web | 28. dubna 2014 v 14:42 | Reagovat

já nepřeháním :D !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama