Záhadní - 21.část

14. února 2014 v 20:08
Schopnosti..Když mi bylo osm a byla jsem naštvaná,z ničeho nic se rozletělo okno.Vychovávaná ve lži..Je možné,že ta žena,které jsem říkala matka je cizí člověk?Jsem jedna z Nečistých?A opravdu mám v sobě uvězněné své temné já,které se snaží dostat na povrch?
,,Doriane,já to myslím vážně.."
Když jsem to řekla Dorianovi,tak si mě začal prohlížet a nechtěl tomu uvěřit.Ani mě se tomu ze začátku nechtělo věřit.
,,Gissele já..Příjde mi to,že tohle je..Nedává to smysl."
Řekl a jsem pochopila,že na to nejspíš budu sama..Pak jsem si vzpomněla na to,co říkal Jacques.
,,Jacques se zmínil,že máš nějaké problémy.."
Dorian se zastavil a podíval se na mě.
,,Rodiče se vrátili a nejsou zrovna nadšení co se tady včechno odehrálo mezitím,co byli pryč."
Na Dorianovi rodiče jsem úplně zapomněla.
,,Chtějí,abych odjel s něma a vyhrožovali mi,že na vás zaútočí."
Když to řekl tak jsem se lekla,protože jsem si myslela,že když je Dorian schopný tolerovat Lovce,tak toho budou schopni i jeho rodiče,ale zřejmě jsem se spletla.Ale to na tom nebylo to nejhorší..
,,Počkej,takže ty odjíždíš?" Zeptala jsem se vystrašeně. ,,Ne..Konečně mám někoho,kdo mi rozumí
a věř mi,že já se tě tak lehce nevzdám.."
I když to ode mě nejspíš určitě bude sobecké,zalichotil mi tím.Došel ke mě a já jsem ucítila,že nás někdo pozoruje..
Dorian zavrčel a já jsem uviděla jeho matku s otcem.Byla už docela tma,ale i tak jsem docela dobře viděla.
,,Co tady děláš?"
Zeptal se přísně jeho otec a až teď jsem si všimla,že je na noční obloze skoro celí úplněk.Dorian spozoroval,že jsem se zadívala na oblohu a okamžitě zareagoval.
,,Neměli by jste tady být,brzo bude úplněk.." Řekl Dorian nervózně. ,,Opravdu?Neříkej Doriane..
Myslel jsem,že už jsi dospěl,ale místo toho vidím,že se oháníš za každou druhou holkou."
Všimla jsem si,že se mu začínají měnit oči a Dorian se zadíval na jeho matku.
,,Mami,je pozdě.."
Jeho matka okamžitě spozornila a zadívala se na mě.Otec se mezitím potácel k zemi a začal se všemožně kroutit a třepat.
Dorianova matka se proměnila a najednou zní byla šedobílá vlčice.
,,Doriane?" Zeptala jsem se. ,,Gissele,teď mě poslouchej..Musíš utéct a co nejrychleji.."
V jeho očích byla starost a dokonce i strach.Najednou jsem neslyšela nic jiného než ticho,které bylo až děsivé.
Nejdřív jsem se podívala na oblohu..Úplněk zářil v plné síle.Podívala jsem se na Dorianova otce a v tom už jsem viděla jen tmavě hnědý obrys,který stál naproti vlčici.Pustili se do sebe a já jsem strnutě přihlížela..Vlk zakousl vlčici a odhodil ji do strany.Dorianova matka se nehýbala a s těží lapala po dechu.Dorian se na mě otočil.
,,Běž!" Vykřikl.
Okamžitě jsem se dala na útěk a za sebou jsem už slyšela jen zuřivé vrčení a strašidelné zvuky.Byla zima a mráz a to,že začalo sněžet mi taky situaci moc neulehčovalo..Než jsem si uvědomila,že běžím špatným směrem bylo pozdě.Stála jsem přímo před zamrzlým jezerem a za mnou čekala jistá smrt od Dorianova otce.Otočila jsem se a spatřila jsem přibližujícího tmavěhnědého vlka.
,,Ne..Prosím."
Měla jsem strach a pokaždém výdechu nadýchaného obláčku mi přišlo,že dýchám naposled.
,,Vy mě přece nechcete zabít.."
Řekla jsem,ale ničemu to nepomáhalo.Začala jsem se rozhlížet okolo sebe,jestli náhodou nenajdu možnou únikovou cestul,ale marně.Led se mi nezdál,ale co jsem měla dělat?Nebezpečí mě v podstatě čekalo na každé straně.Začala jsem opatrně couvat,až jsem se ocitla na ledu uprostřed jezera.Najednou jsem uviděla Doriana,jak se vrhá po otcovi.Oddechla jsem si,ale v tom se podemnou ozvalo zapraskání.Bylo to tak rychlé,že jsem ani nepostřehla,že jsem ve vodě.Když už jsem se vzpamatovala tak jsem se snažila vyškrábat nahoru,ale byla mi neuvěřitelná zima.Nohy mi tuhnuly a konce prstů jsem si přestala cítit po chvilce marného snažení dostat se z vody ven.
,,Pomoc!Doriane!Někdo!"
Lapala jsem po vzduchu,ale plíce se mi začali pomalu plnit studenou vodou.Nechtěla jsem to vzdát.Takhle přece umřít nemůžu!Snažila jsem se bojovat dál,ale má váha se postavila proti mně.Začala mě táhnout dolů.
,,Pomoc!"
Vydala jsem ze sebe,co nejhlasitěji to ještě šlo.Měla jsem strach,že je se mnou doopravdy konec.Ještě nikdy jsem nezažila takový strach,jako teď.Strach ze smrti a odloučení od těch,které mám ráda mě děsil na tolik,že jsem začala křičet ještě víc.Najednou jsem přestala cítit ruce a tělo úplně.Přestala jsem se sice bránit fyzicky,ale uvnitř sebe jsem křičela a snažila jsem se přinutit všechny svaly v těle,aby ještě zabojovaly.Potopila jsem se pod hladinu a pomalu jsem si začala uvědomovat,že už nastává můj konec.Dorian,ani nikdo jiný mě už nezachrání a já se nedozvím,kým doopravdy jsem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aly Aly | Web | 14. února 2014 v 22:45 | Reagovat

(y) super!!! wow tohle se mi obzvlášť líbilo, doufám, že Gissele někdo zachrání

2 Bellasmilee Bellasmilee | E-mail | Web | 17. února 2014 v 14:41 | Reagovat

Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama