Leden 2014

Záhadní - 12.část

31. ledna 2014 v 20:06

Mezitím,co Jacques zvažoval kam by ostatní šli já jsem přemýšlela hlavně nad tím jestli Dorian,Christian,Gerald a ostatní přežili.Nakonec mě napadlo,kam mohli jít.
,,Pokud Christian přežil tak budou u mě doma,je tam dost pokojů a místa."
To,že pokud přežil se mi neříkalo zrovna lehko.
,,To je možné.."
Řekl a nakonec jsme všichni nasedli do aut a jeli do Portlandu.Trasa měla trvat kolem devíti hodin,takže se pěkně prospím.Měla jsem pravdu..Zastávku jsme měli jenom třikrát..Do Portlandu jsme přijeli kolem pěti hodin ráno.Jacques,ani ostatní si netroufali zaparkovat přímo před domem. Přišla jsem si divně..Po tom všem,být zase v rodném domě,který vypadá opuštěně víc,než kdy dřív.Vystoupili jsme z aut a pomalým a opatrným krkokem jsme se vydali k domu.Svítilo se tam takže tam někdo určitě byl..Otevřela jsem dveře a všimla jsem si,že zámek byl vypáčený.Vešli jsme dovnitř a hned na nás začali všichni mířit.
,,Počkejte!To jsme my!"
Řekl Jacques a všichni si nás prohlédli.Gerald pak přistoupil k nám.
,,Přežili jste,jak to?"
Zadíval se na Jacquese překvapeně a já se začala rozhlížet ne moc ve velkém davu mužů.Uviděla jsem Kevina a Christiana,ale Doriana jsem nemohla najít nikde.
,,Díky Gissele,zaútočili taky na ně..Nikdo kromě ní to nepřežil,našla nás a řekla,co se stalo..Tak jsem si to z toho vyvodil." Byla tady většina starších mužů,z mladých,což mám namysli ti osmnáctileté,tu jich bylo jen sedm.
,,Kde je Rick?"
Zeptal se Gerald a já se mu smutně zadívala do očí.Gerald pochopil a kývnul hlavou.
,,Gissele.." Vystoupil z davu Nikolas.
,,Pojď za mnou.."
Poslechla jsem ho a vyšli jsme ven za dům,ale ne daleko.
,,Dřív než Rick zemřel.."
Začala jsem.Protože mi bylo jasné,že chce slyšet,co se stalo.
,,Řekl mi,že ti mám vzkázat,že Chantalle povstala.."
Nikolas uhnul pohledem a nasadil vážný výraz.
,,Pak mi ještě dal,tuhle.."
Otočil se ke mě a já si to vyndala z kozačky.
,,Dýku.."
Dodala jsem a podala jsem mu ji do rukou.Začal si ji prohlížet a pohladil ji po čepeli.,,Už šestnáct let jsem ji neviděl." ,,Dorian,je v pořádku?"
Zeptala jsem se po chvíli a Nikolas se zvláštně zatvářil.
,,Ano,teď šel ještě s pár Lovci obhlédnout les." Oddechla jsem si.
,,A ještě,než odejdeš,našli jsme tvou matku." Usmála jsem se. ,,Vážně,kde je?"
,,Odpočívá,má toho dost za sebou."
Kývla jsem a odešla jsem.Jenže pokaždé,když jsem zavřela oči tak jsem si vybavila to stvoření jak láme vaz Rickovi.Otřásla jsem s sebou a v tom jsem vrazila do Kevina.
,,Dávej si pozor,kam šlapeš.."
Řekl a rychle odešel.Zůstala jsem tam stát,jako kůl v plotě.Najednou došel Gerald.
,,Co je s Kevinem?" Zeptala jsem se nechápavě.
,,To ti musí říct on sám."
Bylo mi jasné,co musím udělat..Vydala jsem se do našeho obřího sklepa,jestli tam náhodou nebude.
,,Kevine?"
Zeptala jsem se opatrně.
,,Jdi pryč!"
Ozvalo se po celém sklepě,ale věděla jsem kde přesně bude.Vydala jsem se nakonec sklepa,kde jsem dřív cvičívala.Byl tam.Seděl na sudu a prohlížel si dýku.Tu samou,co jsem dala Nikolasovi.Přišla jsem k němu.
,,Co chceš?"
Stoupnula jsem si před něho a zadívala jsem se na něho.
,,Chci vědět,co se stalo před šetnácti lety."
Zvednul oči a podíval se na mě.
,,Vážně to chceš vědět?"
Kývla jsem a opřela jsem se o sud za mnou.
,,Před šestnácti lety mi bylo dvacetdva a dostal jsem se k Lovcům,protože mi umřeli oba rodiče a nikoho jsem neměl.Když mě začali trénovat tak jsem neměl žádný čas.Když byl můj trénink u konce,tak jsem potkal jednu dívku..Okamžitě jsem se do ní zamiloval a myslel jsem si,že se zamilovala i ona do mě."
Vzpomínal na to,jakoby to bylo nedávno.
,,Jmenovala se Chantalle..Možná jsi to jméno už slyšela."
Prohlédl si mě a já strnula.
,,Rick,před tím než zemřel mi řekl,že Chantalle povstala."
Řekla jsem zamyšleně,ale nechápala jsem,co to má společného s ním.
,,Řekla mi své tajemství,že je jedna z těch lidí,kteří umí ovládat různé elementy.Chantalle,ale nebyla jedna z nich.Byla mocnější a využívala zakázané způsoby,jak provozovat takzvanou magii."
,,Miloval jsem ji,však dál.Dali jsme si několik slibů,jednoho dne však chtěla poznat mé přátele Lovce,konkrétně jednoho,tvého otce.Říkal jsem si,dobře aspoň se pochlubím,co to mám za krásnou přítelkyni.Jenže,když jsem ji přivedl a představil jsem ji tvého otce,dostala neuvěřitelný záchvat zuřivosti.A povraždila tam skoro všechny Lovce..Snažil jsem se ji přivést k rozumu,ale..Ona to měla už od začátku naplánované..Chtěla se přeze mě dostat k Lovcům."
Zarazila jsem se a nechápavě se na něho zadívala.
,,Ale zachránil jsem jen polovinu z nich.Mohl jsem tomu zabránit,kdyby jsem ji k nim nepřivedl.."
Viděla jsem,jak ho to zasáhlo.
,,Ale,proč chtěla zabít mého otce?" ,,To doopravdy nevím.."
Polkl a já si všimla v jeho očích slzy,ale nebrečel.Snažil se to ze všech sil zadržet v sobě.
,,Proto jsem byl k tobě takový..Ztratil jsem důvěru.."
Pousmál se naštvaně.
,,Ty jsi za to nemohl,to ona tě hnala za smyšlenými představami."
Vstal a pousmál se,když jsem se mu snažila přilepšit.
,,Byl bych rád,kdyby sis to nechala pro sebe."
Řekl a odešel.Ta Chantalle musí být pěkně prolhaná mrcha..Pomyslela jsem si,když jsem se vracela do svého pokoje.Jenže,když jsem procházela kolem máminy ložnice tak jsem ji tam uviděla líbat se s Nikolasem.Zůstala jsem tam stát a hledět na ně.Byla jsem naštvaná kvůli tomu,co jsem viděla.
,,Mami?"
Řekla jsem nakonec a oni se hned od sebe oddělili a máma zčervenala.
,,Gissele.."
Začal Nikolas,ale já se na něho zhnuseně podívala.
,,Možná,proto nás táta opustil,kvůli tomu,že si ho podváděla s každým druhým chlapem."
Řekla jsem a začala jsem utíkat do svého pokoji.Díkybohu tam nikdo nebyl,takže jsem se mohla zamknout.Začala jsem přecházet z místa na místo.Tohle snad nemůže být pravda..Znají se vůbec?Tohle nedává vůbec smysl.Moje mám přece není běhna..Musí to mít nějáké racionální vysvětlení..Ozvalo se zaklepání na dveře.
,,Jdi pryč!"
Zakřičela jsem pořád naštvaně.
,,Dobře.." Uslyšela jsem hlas Doriana.Okamžitě jsem vstala a odemknula jsem dveře.
,,Počkej!Promiň,myslela jsem,že jsi máma."
Zasmál se a vešel dovnitř.Zavřela jsem dveře a hned jsem ho obejmula.
,,Jsem ráda,že ti nic není." Cítila jsem jak se zasmál.
,,Je zvláštní,že mě vidíš raději než tvou mámu.."
Usmál se,když jsem se na něho zdlouhavě zadívala.
,,Chtěl jsem se tě jenom zeptat jak se máš."
Sedli jsme si na postel a řekla jsem mu úplně všechno.Když už jsem usínala a on chtěl odejít tak jsem ho chytla za ruku.
,,Zůstaň tady se mnou,prosím."

Záhadní - 11.část

31. ledna 2014 v 16:48
Nevím,čím bych začala..Tento i minulí týden se toho odehrálo dost.Ale nejlepší,co se mohlo stát bylo to,že mě trefil šíp..I když to zní šíleně,je to pravda.Kdyby se to nestalo tak by s Dorianem bylo bůh ví,co..A navíc dnes konečně Nikolas vydal menší oddíl pátrat po mojí mámě.Všechno to vypadá docela slibně..Kevin se začal víc usmívat a vůbec,všichni jsme na tom o hodně líp.Já už dokonce zvládnu sama chodit i trochu běhat.Ale ještě pořád musím odpočívat a nepřehánět to.Překvapilo mě,že v této nemocnici není nikdo kromě mě a doktora Ricka.Proto jsem vstala z postele,když jsem uviděla obrys postavy nedaleko od mého pokoje.
,,Ricku?"
Zeptala jsem se opatrně,když jsem vycházela z pokoje.Byla jsem nervózní,ale věděla jsem,že se nemám čeho bát přece sem dal Nikolas pětičlenou ochranku.Opakovala jsem si dokola.Bylo tady dost světla,i když venku už bylo šero.Opatrně jsem pokračovala dál.Najednou světla,ale zhasnula.-Co se to děje?Přestává se mi to líbit.Popošla jsem dál a zastavila jsem,když jsem před sebou uviděla ležet znehybněného muže..Toho znám to je Jack..Velící ochranky.Co to má sakra znamenat?Sklonila jsem se k němu a zkusila jsem mu změřit tep,ale když jsem to udělala,nic jsem nenahmatala.
,,To ne.."
Řekla jsem tiše.Najednou jsem ucítila ruku na rameni.Strachem se mi rozbušilo srdce,když jsem se,ale otočila tak jsem uviděla Ricka.
,,Ricku.." Oddechla jsem si.
,,Co se to děje?"
Zeptala jsem se zděšeně.
,,Napadli nás.." Zašeptal tiše.
,,Kdo?Jak to?"
Rick si dal prst na rty a já pochopila,že mám být zticha.Srdce mi bušilo jako o závod,mezitím,co mě Rick za sebou táhnul.Najednou se zastavil a já za sebou ucítila něčí dech.
,,Pozor!"
Rick se prudce otočil a odmrštil mě ke straně.Když jsem se konečně vzpamatovala,tak jsem Ricka uviděla s bílými křídly,před ním stalo stvoření se zlatýma očima a s protáhlými drápy.Vypadalo to skoro jako člověk,až na to strašidelné prázdno v očích.Byla jsem jako paralizovaná tím,co jsem viděla..Rick s tím začal bojovat a zvítězil,když tomu bodnul něco přímo do srdce.
,,Ty jsi anděl.."
Řekla jsem ohromeně,když mě zvednul a chytl mě za zápěstí.Začali jsme zase utíkat a křídla mu najednou zmizela..
,,Správně.."
Doběhli jsme rychle do jeho kanceláře.
,,Zabarikáduj dveře..",,Čím?" Zeptala jsem se otřeseně.
,,Vším.."
Když se mi podíval do očí tak šlo vidět,že má opravdu strach a to o hodně větší než já.Sebrala jsem všechnu načerpanou sílu a dotáhla jsem ke dveřím stůl a všechny židle.Rick mezitím vzal černou tašku a když ji pokládal na zem tak už ji rovnou otevíral.Došla jsem k němu.
,,Ricku,co se to děje?Co jsou záč?" ,,To je na dlouho a my moc času nemáme..Tady.."
Dal mi čtyři dýky připevněné k opasku.Rychle jsem si opasek připoutala okolo pasu a pořád nechápavě jsem se na něho dívala.
,,Podívej..Je to dlouhá,ale ne až tak stará historie..Musíš se odsud dostat a říct Nikolasovi,že Chantalle povstala.Nic víc vědět nepotřebuješ."
Do rukymi dal ještě zvláštní dýku.Na dotek byla překvapivě teplá a lehká.

,,Pamatuj si,tuhle dýku nesmíš použít..Nikomu jinému než Nikolasovi ji nedávej."
Bylo mi jasné,že nemáme čas na vyptávání.
,,A,co ty?"
Vstal a sundal si bílý plášť.Všimla jsem si,že má taky okolo pasu hodně zbraní.
,,V žádném případě se nezastavuj dřív než doběhneš k někomu z Lovců,které znáš."
Kývla jsem a přesně v tom samém okamžiku se dveře málem rozletěli.Byla to příšerná rána a já měla ještě větší strach než předtím.Rick si stoupnul přede mě.
,,Připrav se!" ,,A,co ty?!"
Zeptala jsem se se slzama v očích,když jsem uslyšela další ránu.
,,Rád jsem tě poznal Gissele.."
-Cože?V tom se dveře rozletěli a Rick se vrhl vpřed.Zabil hned první dva jednou ranou,jenže byli tam další..Chtěla jsem mu pomoct..
,,Bež!"
Řekl a já začala utíkat k východu.Ještě na konci chodby jsem se zastavila a ohlédla jsem se po Rickovi.Upadl na zem,a když vstal,tak se mu to zakouslo do krku.Zařval bolestí a odmrštil ho křídli.Další dva se po něm vrhli najednou,v tom jsem už uslyšela jenom něco,jako zlomení kosti,ale dost na hlas.Podíval se mi do očí a pak spadlo jeho bezvládné tělo na zem.. Zhrozeně jsem začala rychle utíkat..Obětoval se!Obětoval se kvůli mě..!V očích jsem měla slzy.I když jsem ho pořádně neznala tak jsem věděla,že tohle si nezasloužil.Když jsem vybíhala z budovy,tak jsem pořádně neviděla a bolest v břichu se začala stupňovat.Věděla jsem,že se musím zastavit.Šáhla jsem si na břicho a snažila jsem se klidně vydechovat.To stačí,musím dál!Začala jsem opět běžět,ale najednou na mě něco skočilo.Chvíli jsem se kutálela,a když jsem si uvědomila,že nade mnou něco je,tak jsem zapojila všechny instinkty.Viděla jsem jak je to rychlé a dokáže to zabít během vteřiny.Ucítila jsem za sebou pohyb.Otočila jsem se a uviděla jsem Dominika.
,,Dominiku,co tady děláš?"
Něco bylo,ale jinak,když jsem ho chtěla obejmout,tak jsem si všimla zlatých očích.To není on..Nenápadně jsem šáhla po dýce v opasku a jedním švihem jsem ji hodila přesně do srdce toho,co vypadalo jako Dominik.Když to spadlo k zemi a nehýbalo se to,tak jsem pokračovala v běhu dál.Slyšela jsem jak za mnou běží a dychtí po mé smrti,ale já se jen tak nevzdám!Nemůžu!Rick se obětoval a já nemůžu dovolit,aby jeho oběť přišla na zmar.Před sebou jsem uviděla skupinku dvanácti,ozbrojených mužů..Schovala jsem se za strom a když jsem uviděla,že nemají zlaté oči a je tam Jacques,tak jsem se rozběhla k nim.Přišlo mi,že už mě nic nepronásleduje,ale i tak jsem byla pořád opatrná.
,,Jacquesi!"
Už jsem nemohla dál,podlomili se mi kolena,ale hned jak mě uviděli tak přispěchali ke mě.
,,Co tady děláš?Máš být v posteli,v budově.."
Zadíval se na mě překvapeně.Chtěla jsem mu všechno říct,ale nejdřív jsem potřebovala popadnout dech.
,,Napadli nás...Rick mi neřekl,co byli zač,ale všechny tam zmasakrovali..Dal mi dýku pro Nikolase a mám vyřídit,že Chantalle povstala."
Jacques mi pomohl vstát a potom mě podepřel.Celou cestu byli všichni zticha a ještě víc ostražitější.
,,Rick se obětoval.."
Řekla jsem se slzama v očích.Jacques se na mě podíval. ,,Udělal správnou věc." Polkl a mlčenlivě jsme šli dál.Nešli jsme,ale na základnu.,,Proč nejdeme za ostatníma?" ,,Protože buď utekli,nebo jsou všichni mrtví."

Záhadní - 10.část

31. ledna 2014 v 14:27
Když jsem se vracela se slzama v očích tak mě Kevin chytl za loket a zadíval se na mě.Byla jsem už tak dost zdrcená tím, jak na tom byl Dorian a nepotřebovala jsem slyšet jeho poznámky.
,,Ty ho máš opravdu ráda,že?"
Nevěděla jsem,co všechno slyšel,ale nic jsem mu na to neřekla.Dalších pár dní bylo strašných.Každé ráno jsem vstávala v pět a každý večer jsem byla tak vyčerpaná,že jsem ani nejedla.Kevin pokaždé měnil trasu i překážky.Ale už se nechoval tak jako dřív. Nekritizoval mě tolik..Místo toho mě zdálky pozoroval a to samé dělal i Christian.Měla jsem toho všeho plné zuby.Chvilkama jsem sice byla vděčná,za to,že se můžu volně procházet po lese,ale to mi ani zdaleka nestačilo.Bůh ví,co je s mámou a Dorian..Na něho myslím každou volnou minutu.Už pár dní se snažím přijít na to,jak ho odtud dostat,ale bylo mi jasné,že nebude chtít odejít beze mě.Jenže já nemůžu..Ještě nikdy jsem neporušila slib a navíc..Je tady tolik neobjasněných věcí s mím otcem.Bylo mi jasné,že pokud to chci vědět tak budu muset jít za Nikolasem.Rychle jsem seběhla schody,a když jsem uviděla Kevina tak jsem se zastavila.
,,Dnes si beru volno..Nevím,kdy se vrátím.."
Nestihl na to nic říct,protože jsem už byla venku a rychlím krokem jsem šla lesem.Cítila jsem se silnější než posledně..Uviděla jsem před sebou větev,ktrá byla kousek nademnou.Vyskočila jsem a rukama se zachytila.Nohama jsem se vyhoupla nahoru a rozhlédla jsem se po okolí,viděla jsem až na zachátralý domek,nebo-li základnu.A zrovna jsem uviděla jak Nikolas vychází a dává se mím směrem.Tak tomuhle říkám náhoda.Když byl pár metrů ode mě,tak jsem skočila z větve na zem přímo před něho.Pousmál se,když mě uviděl.
,,Neuvěříš mi,když ti řeknu,že jsem se za tebou zrovna šel podívat,že?"
,,Páni,co ta změna osobnosti?Naposledy jsi mi řekl,že můj názor není důležitý.."
Když se vyhnul mému pohledu,tak jsem si uvědomila,že jsem se zachovala moc arogantně.
,,Omlouvám se..Je toho na mě trochu moc."
Nikolas se pousmál a já se vydala pomalím krokem dopředu.
,,Brita,se zmínila o tom,že mám Lovectví v krvi..Mámu tím určitě nemyslela.."
,,Z toho vyplívá,že ti to neřekla a ty si myslíš,že já o tom něco vím,a proto to chceš vědět po mě."
Pousmál se a já jsem nechápala proč.
,,A víš?"
Bylo mi divné mu tykat,když mu je asi tak kolem čtyřiceti.
,,Vím..Byl to tvrdohlavý,ale skromný Lovec..Když ho sem v té době s Christianem přivedli,tak si všichni mysleli,že tihle dva kluci nebudou zrovna nejsilnějším článkem Lovců.."
Zadíval se na mě.
,,Ale pletli se..Stal se jedním z nejlepších lovců všech dob."
Bylo mi příjemné poslouchat řeči o tátovi..Máma mi o něm nikdy nevykládala.
,,A co se s ním stalo?"
Zeptala jsem se,jenže Nikolas se zamlčel a znovu si mě prohlédl.
,,To nikdo neví.." ,,Proč mi příjde,že to není pravda?"
Zeptala jsem se nechápavě,ale Nikolas se vzpřímil a nasadil velitelský výraz.
,,I kdyby to tak bylo nemusí tě to zajímat,je to věc dospělých."
Opět se změnil v chování..Z lovců tady není opravdu nikdo normální.Pomyslela jsem si naštvaně.V tom jsem uslyšela ránu.Otřáslo to celím lesem.Ale nebyla to rána nějakou střelnou zbraní,znělo to jako bič..
,,Co to bylo?"
Zeptala jsem se vystrašeně.
,,Evidentně vězeň nechce odpovídat na otázky.." To ne..
,,Dorian!"
Řekla jsem se slzama v očích a rozběhla jsem se za zvukem další rány.Vešla jsem do základny a rychle jsem "proletěla" schody.Před vchodem,kde měl Dorian celu stáli dva muži.
,,Tam nemůžeš.."
Řekl,když mě odhodil od sebe. Jednoho jsem kopla a ten se potácel k zemi.Druhý byl ostražitější.Vyhnul se mému mohutnému kopu a když mě chtěl odmrštit tak jsem uhnula,využila jsem skuliny u dveří a rychle jsem vešla dovnitř.Uviděla jsem tam Geralda,Christiana a Jacquese s kuší na mířenou na Doriana.Christian držel v ruce bič..
,,Ne!"
Vykřikla jsem,jenže muž za mnou mě chytnul a já se nedokázala pořádně ubránit.Gerald s Jacquesem na mě překvapeně zírali.
,,Jak ses dozvěděla,že je tady?" ,,Stejně, jako ty,že se nechci stát Lovkyní."
Odpověděla jsem rozzuřeně.
,,Je mi líto,ale musíme to udělat.." Řekl Christian.
,,Ne!!"
Začala jsem křičet.Dorian se mi smutně zadíval do očí.Poznala jse,že si mě snaží naposledy prohlédnout.
,,Ne!" ,,Odveď ji odtud.."
Přikázal Christian,když mě chtěl odvést a Jacques zrovna zamířil na Doriana,tak jsem tomu,co mě držel šlápla na nohu.Pak jsem mu vrazila loktem do obličeje,přesně tak jak mě to učil Kevin.Jacques vystřelil,ale to už jsem skočila před Doriana. Najednou jsem ucítila bolest v břichu a potácela jsem se k zemi.
,,Ne!"
Jak Dorian tak Christian s Geraldem byli hned nade mnou.Bylo mi jasné,co se stalo..
,,Gissele,to bude v pořádku.."
Řekl Dorian a já s každým nádechem musela bojovat.Neuvěřitelně to bolelo.
,,Nedovolím ti zabít Doriana.."
Vydechla jsem bolestně.
,,Okamžitě potřebuje lékařskou pomoc." Řekl Gerald a mě se najednou začalo stmívat před očima.



Slyšela jsem hlasy,ale víčka jsem měla tak těžké,že mi chvíli trvalo je otevřít.Když už se mi to konečně podařilo,tak jsem několikrát za sebou zamrkala a uviděla jsem Doriana..Ležela jsem v bílé posteli a vedle mě byl noční stolek a velké průsklenné okno,ze kterého šli sluneční paprsky.Taky jsem vedle sebe měla nějaký přístroj.
,,Gissele.."
Pousmál se Dorian, když mě uviděl.Chtěla jsem se posadit,ale místo toho se ozvala bolest v břichu..
,,Hm.." Zavzdechala jsem bolestí.
,,Raději bys ještě neměla vstávat.."
Pousmál se a já nadzvedla peřinu.Měla jsem obvázané břicho,ale nemohla jsem si vzpomenout proč.,,Co se stalo?" Zeptala jsem se skoro šeptem.Dorian se zatvářil vážně..
,,Tvůj strýc,ještě s Jacquesem se mě chystali zabít a v tom si tam došla ty a byla jsi odhodlaná mě zachránit,ale když už Jacques vystřelil tak sis těsně před tím než se šíp strefil do mě,stoupnula.."
Najednou se mi ta vzpomínka dost živě vybavila i s tou bolestí,kterou jsem v té chvíli cítila.Ještěže teď už né s takovou sílou.
,,Už si vzpomínám."
Když jsem se pořádně porozhlédla tak jsem si uvědomila,že v nemocnici nejsem.
,,Kde to vůbec jsme?" Dorian se usmál.
,,Myslím,že je to něco,jako hodně luxusní nemocnice pro Lovce.."
Té myšlence jsem se musela zasmát,protože si nedokážu vybavit nějaké vážné zranění Lovců.
,,A Christian?" ,,No..Ten.."
Najednou jsem ho uviděla ve dvěřích,jak se na mě udýchaně dívá.Christian se pak podíval na Doriana a pro mě tady byla chvíle napětí.
,,Hele,doufám,že se tady nepustíte do sebe,protože tentokrát nebudu mít sílu odtrhnout vás od sebe."
Dorian se pousmál,ale Christian se už tak úplně neusmíval.
,,Raději vás nechám o samotě.."
Dorian vstal,a když odcházel tak na mě mrknul.
,,Tohle už nikdy nedělej.."
Řekl vážně a já kývla.
,,Dobře,pokud ty slíbíš,že se Doriana nepokusíš znovu zabít."
Christian se usmál,což jsem doopravdy nečekala.
,,Mohla bych se jít trochu projít?"
Christian zavrtěl hlavou a v tom došel do pokoje vysoký chlap v bílém plášti a s modrýma očima.
,,Ricku.."
Pousmál se Christian.
,,Ahoj Gissele,jak se cítíš?" Došel ke mě.
,,Střeleně.."
Doktor se usmál a Christian se na mě přísně zadíval.Zvednul peřinu a vyhrnul mi triko do půlky,aby viděl na obvázané břicho.Trochu jsem se styděla..
,,Říkej,kdyby to moc bolelo."
Začal postupně tlačit.
,,Au!" ,,Zajímavé..Doufám,že to nebude znít moc úchylně,ale máš úžasné tělo..Tam kde tě postřelil šíp,tě to vůbec nebolelo,spíš až na žebrech."
Vyznělo to docela úchylně..
,,Myslím,že se můžeš jít projít,ale s dohledem." Pousmála jsem se.
,,Nejsem si tím jistý,že je dost silná.."
Otráveně jsem se na Christiana zadívala.
,,Maximálně se jí zatočí hlava,ale pochybuju,že po dvoudenním spánku se stane něco horšího." ,,Dvoudenním?"
Pomalu jsem se dala do polosedu a zprudka jsem si oddechla.
,,Ano,tvé tělo bylo z nějakého důvodu natolik vyčerpané,že se konečně po nějáké době dostatečně prospalo."
,,Já bych jeden důvod měla.."
Zamumlala jsem si pro sebe,naštěstí to ani doktor ani Christian neslyšel.
,,Kdyby něco jsem u sebe."
Řekl a odešel.
,,Milý chlap..Na doktora."
Dodala jsem a Christian protočil očima.
,,Tak chceš se jít teda projít?" ,,Jo,ale ještě jedna věc..Neudělal si nic Jacquesovi,že ne?"
,,Ani ne zdaleka to,co on udělal tobě."
Docela jsem se lekla,když to řekl takovým tónem.Pomalu jsem vstala a Christian mě podepřel.Trochu to zabolelo,takže jsem se kousla do rtu.
,,V pořádku?" ,,Jo,nebuď tak starostlivý."
Protočila jsem očima,a když jsme vyšli z pokoje tak jsme se octili v obrovské chodbě,kde bylo až neuvěřitelné množství světla.Bylo tam několik dveří.
,,Opravdu to tady vypadá jako v nemocnici."
Řekla jsem na hlas.Pokračovali jsme v pomalém tempu dál.Když jsme došli nakonec tak tam byli úplně všichni a tvářili se jako na pohřbu.
,,Já říkal,že má tvrdou skořápku.."
Řekl Gerald a Kevin se pousmál.
,,Taky,když me učil ten nejlepší."
Řekla jsem a všichni se na mě zadívali.Všimla jsem si,že Jacques má trochu natrhnutý ret,i když to nešlo skoro vidět tak jsem si toho všimla.Sedla jsem si do křesla.
,,Christiane,donesl bys mi něco k pití prosím?"
Kývl a odešel..Uvolnila jsem se v křesle.A Dorian se usmál.
,,Jacquesi,prosím neříkej,že ti to udělal Christian."
,,V podstatě,jo.." Pousmál se.
,,Střelil jsem tě,i když to nebylo mířeno na tebe.."
Dorian se otráveně usmál,když se na něho Jacques podíval.
,,Aspoň si se na podruhé trefil.." ,,Je dobře,že aspoň ty to bereš s humorem."
Řekl Gerald.A já věděla,co tím myslí.
,,Vím,že je to nejspíš troufalá otázka,ale jak spolu vycházíte?"
Kevin se pousmál..Páni on se pousmál!
,,Zatím byl docela poslušný.."
Řekl Gerald usměvavě.
,,Máme takovou dohodu.."
Začal šklebivě Jacques.
,,Dohodu,jakou?"
Zadívala jsem se na ně,ale oni se jen pousmáli.
,,Zatím to nepotřebuješ vědět."
Příjde mi,že se skamarádili až moc,ale pořád je to lepší než,kdyby si šli navzájem po krku.

Záhadní - 9.část

29. ledna 2014 v 21:01
Hned po rozhodnutí Christiana a Nikolase jsem se nuceně přestěhovala ke Kevinovi.Bydlel hned na začátku lesa poblíž základny.Prý jsem se k němu přestěhovala kvůli tomu,aby se mi nic nestalo,ale já věděla,že mě chtějí mít pěkně na očích. Ale,co máma a Dorian?Co když se máma vrátí dom a bude mě hledat?Nebo možná..Možná to ví..Zavrtěla jsem hlavou a znovu jsem si vzpomněla na Doriana.Co s ním bude?Proč ho vůbec zajali?Christian Lovce bude určitě poštvávat proti němu.Jenom kvůli tomu,že k němu něco cítím.Tohle začíná být opravdu zvracené.
,,Hele už z tama vylez!Já taky nejsem na větvi z toho,že tě mám zacvičovat zrovna já!"
Zařval Kevin z poza druhé strany mého dočasného pokoje.Pravda..Hned jak jsme sem došli tak jsem se zamknula v pokoji.
,,Varuju tě doteď jsem byl na tebe ještě hodný.."
Jenže já jsem neměla na nic chuť‎.
,,Fajn,jak chceš.."
Chvíli bylo ticho,ale najednou se ozvala rána a já si uvědomila,že vykopnul dveře.Všude se vířil prach.Vešel dovnitř a zadíval se na mě.Já jsem nehybně seděla na posteli a vystrašeně na něho zírala.
,,To nebyl požadavek..A pospěš si za chvíli bude čtvrt na sedm."
Jo,ale ráno..Pomyslela jsem si.Neměla jsem odvahu mu to říct.Oblékla jsem si černé legíny,týlko a mikinu.Podle toho jak se ke mě chová jsem usoudila,že je to pěkný mrzout.Kevin na mě čekal venku opřený o zeď.Bylo šero a jen tak tak jsem viděla.Když Kevin konečně spozoroval, že jsem došla tak si mě prohlédl.
,,Jaký byl tvůj nejrychlejší čas na jeden kilometr běhu?"
Zamyslela jsem se.
,,Nevím přesně,ale myslím,že kolem dvě a půl minuty,tam."
Řekla jsem nervózně.Zamyslel se.
,,Dobře..Udělej padesát klik.." Zaraženě jsem se na něho podívala. ,,Padesát?" ,,Fajn..Sedmdesát.."
Tuhle hru znám..Pokud to neudělám tak bude přidávat.Začala jsem je dělat,ale už u čtyřicetipěti jsem byla zpocená a přestávala jsem cítit ruce.Kdyby mi alespoň dovolil ženské,ale ne já musela dělat normální.Mé tělo už dál nemohlo.Zůstala jsem ležet na zemi s trnoucíma rukama.
,,Ale notak..Už ti jich zbývá jenom pár."
Hned jak jsem popadla dech tak jsem vstala a zadívala jsem se mu do očí.
,,Už prostě nemůžu.." Protočil očima.
,,Fajn..Teď poběžíš lesem,jsou tam přichystané překážky a nástrahy.Já pobežím za tebou."
Bylo mi jasné,že nemám na výběr,ale měla jsem strašnou žízeň.
,,Mohla bych se aspoň napít vody?" ,,Ano.."
Oddechla jsem si,když to řekl.
,,Ta tě čeká na konci všech překážek."
Věnovala jsem mu naštvaný pohled.Už nebylo šero a vycházelo slunce,takže jsem dobře viděla na cestu.Začala jsem běžet.Uviděla jsem první překážku.Hluboká a široká rokle.Bylo mi jasné,že ji musím přeskočit.Když jsem od ní byla už jen pár metrů,tak jsem zrychlila a na místě jsem se odrazila.Když jsem dopadla na nohy,tak se mi ulevilo.Ale najednou jsem si všimla nezvaných návštěvníků.Pár kluků ze základny a taky Jacques s Geraldem.No super..Pomyslela jsem si.Ti mi teda moc nepomáhají.Před sebou jsem,ale měla další překážku.Byla tam pověsená kláda,ale něco mi tam nesedělo.Podívala jsem se kam to lano vede.Na větvě stromu byla další.Chytré..Pomyslela jsem si..Bylo mi jasné,že když tu první přeskočím,tak se tam spustí další.Budu muset udělat kotoul ve vzduchu..Jenže nebyla jsem si tím jistá,jestli to dokážu.Tělocvik mi nikdy nešel a zvlášť gymnastika.Snažila jsem se na to nemyslet.Když jsem dobíhala k překážce,tak jsem ji přeskočila a zároveň jsem se od ní odrazila.Přesně ve stejnou chvíli se spustila další kláda.Rychle jsem s sebou švihla do předu.Dopadla jsem na nohy,ale musela jsem se o zem zapřít rukama.Jacques se usmál a ti ostatní kluci pozorovali každý můj pohyb,to samé dělal i Kevin za mnou.Uviděla jsem nedaleko od sebe potok..Už tam budu. Najednou jsem,ale do něčeho šlápla a hned jsem visela hlavou dolů..
,,No super."
Kevin si předemě s ostatníma stoupnul.Jacques se nepřestával usmívat a těch pár kluků se šklebilo.
,,Čekal jsem od tebe víc.." Řekl a pomalým krokem odešel.
,,Tomu se asi tak lehce nezavděčím,že?" Zeptala jsem se udýchaně.
,,Právě naopak.."
Došel ke mě Jacques a usmál se.
,,Nechci tě nějak přemlouvat,ale mohl by si mě prosím odvázat?" ,,Jasně.."
Vytáhl z poza opasku nůž a odřízl to.Spadla jsem mu do náručí a hned mě pustil.
,,Myslím,že jsi na něho udělala dojem."
Řekl Gerald usměvavě.
,,Na mě taky.." Pousmál se Jacques. ,,A na ně určitě taky.."
Gerald se na ně podíval a všichni se jenom zvláštně zatvářili.
,,A to jsi nechtěla být Lovkyní."
Řekl Jacques a já se na něho okamžitě zadívala.
,,A ani nechci.." Gerald se zasmál.
,,Co?" zadívala jsem se na něho nechápavě.
,,Když si běžěla,tak to tak nevypadalo." ,,Čím jsi ho vůbec naštvala?"
Zadíval se na mě Jacques.
,,Řeknu jenom to,že kvůli mé nadutosti musel vyrazit dveře."
Ti kluci se zasmáli a já si je prohlédla.
,,Vy je cvičíte?" Zeptala jsem se..
,,Jo, ale dnes jsme se rozhodli,že si uděláme výlet za tebou.."
Když to Jacques řekl,tak Gerald protočil očima.
,,No,co?Všichni byli nadšení,že podlouhé době uvidí pěknou holku."
Snažila jsem se předstírat,že jsem to neslyšela.
,,Jsi vážně nechutný.."
Otočila jsem se k nim zády a vydala jsem se pomalu zpátky ke Kevinovému domu.Když v tom jsem ucítila,že za mnou někdo je.Otočila jsem se a uviděla tu samou ženu,která byla při našem "rozhovoru" s Nikolasem.
,,Ahoj Gissele..Ještě jsem se ti neztihla představit..Jmenuju se Brita."
Pousmála se.
,,Proč se ti tolik hnusí být Lovkyní?"
Vydala se dopředu a já za ní šla.
,,Je to kvůli Dorianovi a tvých pocitech k němu?" Nechápavě jsem se na ni zadívala.
,,To není jediný důvod.."
Řekla jsem nakonec.
,,Ještě před týdnem bych si nepomyslela,že něco takového existuje..A když to vím.Já.." Nevěděla jsem,co mám říct.
,,Chápu tě.."
Zastavila se a podívala se mi do očí.
,,Máš to v krvi..Být paličatá a dobrá Lovkyně.."
,,V krvi?" ,,Tos nevěděla?Tvůj otec.." Zamlčela se.
,,Už jsem toho řekla až dost..Měla by ses vrátit za Kevinem."
,,Počkej..Co víš o mém otci?" Podívala se na mě.
,,Opravdu by ses měla vrátit a poradím ti..Neodsuzuj Kevina,dřív takový nebyl."
Neodpověděla mi na otázku.Něco tají..Jak to myslela s mím otcem?A s Kevinem?Vrátila jsem se za Kevinem a na stole v kuchyni byla nachystaná šunková pizza a Kevin už seděl u stolu.
,,Konečně..Najez se dokud je čeho."
Zasedla jsem ke stolu a vzala jsem si kousek pizzy.Byla výborná,zvlášť po dnešním ránu.Chtěla jsem se zeptat na tátu ale,když mi na to neodpověděla přátelská Brita,tak Kevin mi na to neodpoví vůbec.
,,Ty víš,kde je Dorian.že?"
Zeptala jsem se,když jsem dojedla a byla jsem plná.
,,Možná.."
Bylo mi jasné,že to ví.
,,Prosím,jen chci vidět,že je v pořádku.."
Zadívala jsem se mu prosivně do očí.Přišlo mi,že se v nich mihl soucit,ale hned to bylo zase pryč.
,,Když tě dovedu za Dorianem,staneš se pak dobrovolně Lovkyní?"
Polkla jsem a začala jsem přemýšlet..Stojí to za to?Ale..Co,když Doriana pak už nikdy neuvidím?
,,Dobře..Slibuju,že když mě dovedeš za Dorianem tak se stanu dobrovolně Lovkyní."
Evidentně ho moje odpověď‎ zaskočila,protože na mě zíral jakoby viděl ducha.
,,Jsi si jistá,že ti stojí za to?"
Zeptal se mě váhavě.Bylo zvláštní,že zpochybňuje moje rozhodnutí zrovna on..Možná opravdu není takový za jakého ho mám.Pomyslela jsem si,když jsem znovu kývala hlavou.
,,Věř mi nebo ne.. Dorian není takový za jakého považuješ.."
Řekla jsem a Kevin kývl.
,,Fajn..Tak jdem." ,,Hned?"
Zadívala jsem se na něho překvapeně.
,,Ano teď..Pokud nechceš čekat na pozvánku jeho úmrtního listu."
Zarazila jsem,ale pokračovala jsem v chůzi za ním.Udělala jsem dobře?-Určitě..Přece Dorian nemůže trpět kvůli mé sobeckosti.Jedna část mého já věděla,že dělám dobrou věc.Ale ta druhá trvala na tom,že jsem zavrhla svoji šanci na konečnou svobodu.Už od malička mi diktovali,co mám dělat,ale teď,když jsem měla možnost se rozhodnout tak jsem se rozhodla a nikdo mě nemůže obviňovat z toho,že jsem se konečně rozhodla ze své vlastní vůle.Zamyslela jsem se a ani jsem si nevšimla,že se Kevin se pořád rozhlíží.
,,Pojď už.."
Zadíval se na mě ostře.Vešli jsme do nějákého schodiště,které vedlo až ůplně někam dolů..Bylo tam menší šro,ale viděla jsem i tak.Všude byla cítit vlhkost a po zdích byli šedé plísně a pavučiny.To místo mi nahánělo hrůzu..
,,Počkám tě tady..Jdi rovně a úplně na konci ho uvidíš..Nezapomeň zamknout."
Řekl,když mi házel do rukou klíče.Bylo mi jasné od čeho to je,ale nechtělo se mi tomu věřit..Začala jsem rychle utíkat tím směrem,který mi popsal Kevin.Na konci byla cela a uvnitř ní seděl Dorian s něčím na zápěstí,co vypadalo jako nepříjemné,kovové náramky.
,,Doriane!"
Řekla jsem zděšeně, když jsem doběhla ke kleci..Když mě spozoroval tak se na mě překvapeně podíval.Rychle jsem odemknula a vešla jsem za ním do vnitř.Měl úplně roztrhané oblečení a byl celí ušpiněný..Všimla jsem si,že tam kde měl ty "náramky" tak měl tržné rány.
,,Doriane.."
Chytla jsem jeho tvář a zadívala jsem se mu do očí.Zmátlo mě,když jsem neviděla tu divokost.Byl sklíčený..
,,Co tady děláš?"
Když se zeptal tak jsem cítila,jak ho to zabolelo.
,,Musela jsem tě vidět,ještě než.."
Zamlčela jsem se a on se mi nechápavě zadíval do očí.
,,Ještě než,co?"
Nechtěla jsem mu to říkat,ale on mě chytl za ruku a zadíval se na mě.V mžiku se mi rozbušilo srdce.
,,Slíbila jsem,že když tě navštívím tak se dobrovolně stanu Lovkyní." ,,Cože?!"
Zadíval se na mě zděšeně.
,,Proč jsi..Jenom kvůli mě?" ,,Doriane.." Začala jsem se slzama v očích.
,,Musela jsem tě vidět a tohle byl jediný způsob-" ,,Jak se zbavit svobody."
Skočil mi do věty a já viděla,že ho to ranilo.
,,Takhle aspoň budu mít jistotu,že budeš na živu.." ,,Ale za jakou cenu?"
Zadíval se na mě zdrceně.Bylo mi jasné,že dřív nebo později ho zabijí. Něco mě napadlo.
,,Uteč..Nechám ti odemknuto."
Dorian zavrtěl hlavou.
,,Nemůžu se proměnit..Tyhle kovové věcičky,mi nedovolí vypustit zvíře ven a jsem moc slabý.."
Zavrtěla jsem hlavou a snažila jsem se přijít na něco jiného.
,,Gissele,slib mi,že když se naskytne příležitost utečeš.."
Zavrtěla jsem hlavou.
,,Nemůžu..Jen Lovci mi můžou pomoct najít mámu.."
Zvedl dlaně a chytl mě za tvář.
,,Slib mi,že když mě budou chtít zabít tak jim nebudeš stát v cestě."
,,Ne!Doriane..To ti nemůžu slíbit!Nedokázala bych bez tebe.."
Až teď jsem si uvědomila co k němu doopravdy cítím..Nedokázala bych bez něho..Žít.
,,Tak se aspoň snaž nevyvést nějakou blbost."

Záhadní - 8.část

28. ledna 2014 v 15:28
Hned jak Gerald dojedl tak jsme nasedli do auta a vyjeli.I když jsem se ho pořád vyptávala na Doriana,tak na mě neřval.Byl až neuvěřitelně trpělivý.
,,Můžu ti věřit?"
Zeptala jsem se po chvilce.Gerald se usmál,ale ne tak jako předtím.
,,To záleží na tobě..Já za tebe rozhodovat nemůžu."
Zamyslela jsem se.Kdyby mi chtěl ublížit,tak by to už udělal.Nebo ne?
,,Myslím,že ti můžu věřit."
Na krátko se na mě podíval.
,,Podle čeho tak soudíš?" Přišlo mi,že mě prověřuje,ale budiž..
,,Kdyby jsi mi chtěl ublížit,tak už bys to udělal..Místo toho si mi pomohl,i když jsem se tě pokusila napadnout."
,,Ze zadu."
Dodal s úsměvem a já si oddechla,že na mě za to není naštvaný..Ještě nikdy jsem si tolik nerozumněla s dospělým.Pomyslela jsem si.
,,Stejně bys mi neublížila..To spíš já tobě."
Řekl,když jsme vjeli do lesa.Nahlédla jsem z okna.Dalo by se říct,že jsem uviděla starý,malý domeček na menšim kopci obklopený stromy,které ho dokonale ukrývali.
,,Moc jako základna to nevypadá.."
Dům byl na pokrají rozpadnutí,ale pořád ještě držel.
,,Nenech se oklamat zevnějškem.."
Znovu jsem si dům prohlédla.Kdybych nevěděla,že to je základna Lovců,myslela bych si,že v tom domě bydlí čarodějnice.Té myšlence jsem se pousmála.Gerald zaparkoval tak,aby to auto nikdo neviděl,kdyby někdo přijížděl z té samé cesty.Vystoupila jsem z auta a nadechla se.Čerstvý vzduch..Vůně svobody,teda ne tak úplně.Všimla jsem si,že Gerald opět drží v rukou kuši.
,,Neboj na tebe nevystřelím.."
Řekl aniž by se na mě podíval.Šla jsem za ním jako ocásek.Doufala jsem,že mě z tadyma nevyženou. Aspoň dokud nenajdu Doriana.Gerald otevřel dveře a vešel dovnitř.Já ho samozřejmě následovala.Zavřela jsem za sebou opatrně dveře.Najednou něco vytáhl z kapsy a dal to do dalších dveřích před ním.Vypadalo to tady stejně jako z venku.Hodně staré řevo,pavučiny..Zkrátka zachátrale.
,,Až po tobě."
Řekl Gerald a dal mi do rukou hořící pochodeň.Vešla jsem dovnitř a pomalu jsem scházela schody dolů.Byla jsem z toho místa nervózní.Najednou jsem někde před sebou uslyšela velkou ránu.Zastavila jsem se a snažila jsem se uklidnit.
,,Neboj,jdu za tebou."
Řekl za mnou klidně Gerald. Pokračovala jsem dál.Došla jsem na konec dlouhého a strmého schodiště.Předemnou byli dveře a vedle nich držák na pochodeň.Pochodeň jsem dala do držáku a šáhla na kliku.Dveře se otevřeli skoro sami.Byla jsem napjatá,ale i tak jsem pokračovala dál.Tady už bylo světlo,které šlo z oken.Poznala jsem,že jsme opět na patře.Došla jsem k zábradlí a porozhlédla jsem se.
,,Páni..."
Bylo tam další schodiště,tentokrát kratší a dole byla hala s různými obrazy a dveřmi k východu.Tady na patře bylo několik dveří a další poschodí,které vedlo opět nahoru.
,,Moment,takže my jsme prošli pod zemí?" Zeptala jsem se ohromeně.
,,Myslí ti to,to je dobře."
Usmál se.Pomalu jsem scházela schody a všimla jsem si na dřevěném zábradlí vyryté nejrůznější znaky a rýhy,které jsem nikdy před tím neviděla.Pokračovala jsem dál.Najednou jsem nad sebou v druhém patře uviděla na zábradlí kuši a obrys muže.Můž vystřelil a já se naštěstí rychle šípu vyhnula.Jenže on přeskočil zábradlí a skočil přímo předemě.Kopla jsem ho a rychle jsem seběhla schody dolů.
,,Geralde!"
Vykřikla jsem nervózně.Ten se najednou zjevil nahoře,a když uviděl svíjet se toho muže na zemi tak vybuchl smíchy.Přeskočil zábradlí,jakoby nic a byl u něho.
,,Že se nestydíš být poražen šestnáctiletou holkou."
Podal mu ruku a muž se jí hned chytil.Pořád jsem ještě byla pro jistotu ve střehu.
,,Možná jí je šestnáct,ale kopnutí má jako osmnáctiletá."
Konečně jsem muži viděla do tváře.Blonď‎até vlasy a hnědé oči, stejně jako já.Vypadal na dvacet-jedna let a měl stejně vypracovanou postavu jako Gerald a Christian.
,,To je Jacques,druhý největší sukničkář z Lovců tady.." ,,Kdyby nebylo tvého strýce,tak první."
Pousmál se pyšně.
,,Gissele.."
Představila jsem se a hned si mě začal prohlížet.
,,Možná brzo budu první.." ,,Na to zapomeň.."
Řekla jsem hned a Gerald se zasmál.
,,Doufám,že jsi mě nechtěl zastřelit."
Řekla jsem po chvilce a Jacques se zarazil.
,,Jasně,že ne..Kdo by mohl zabít tak nádhernou..",,A nezletilou." Vstoupil mu do věty Gerald a já se na něho děkovně pousmála.Takže už mám obrázek o Jacquesovi..Sukničkář,který se nebojí koketovat s o čtvrtinu mladší holkou než je on sám.
,,Drsná.." ,,Měli bychom jít za Nikolasem."
Řekl Gerald a ukázal,abych šla za ním.Neustále jsem myslela na Doriana až budu mít prostor tak ho musím najít.
,,Doufám,že povolí aby tady zůstala.."
Řekl těsně za mnou Jacques.
,,Je lepší ho ignorovat?" Zeptala jsem se Geralda. ,,To je to nejlepší,co můžeš udělat."
Pousmála jsem se.
,,Děláte,jakobych tady nebyl."
Řekl nabručeně.Vyšli jsme ven a já uviděla les s různýma překážkama.Vypadalo to tady jako na výcviku pro armádu a ke všemu tomu tady byli všude samí chlapi.Necítila jsem se zrovna nejlíp,když na mě většina z nich zírala.Ale nebyli tady jenom dvacetiletí,někteří z nich vypadali i nad třicet.Ale většina těch,kteří skákali přes překážky měli minimálně sedmnáct nebo osmnáct.
,,Tady asi holky nejsou,že?" Zeptala jsem se naivně.
,,Jedna ano..Je jí čtyřiatřicet,ale v posteli je jako dvacetiletá dračice."
Řekl Jacques.Přišlo mi,že tady se ke mě nikdo nebude chovat jako k dítěti. Popravdě jsem nevěděla jestli je to dobře nebo špatně.Došli jsme do nějaké haly.Vypadalo to tady skoro jako na menším fotbalovém hřišti.Uviděla jsem tam sedět šest chlapů na každé straně.Pak tady byla něco jako v soudní síni,tribuna pro soudce.Tam stál tmavovlasý muž,s hnědýma očima.Byl mi povědomý,ale nebyla jsem si jistá jestli jsem ho vůbec někdy viděla.Vedle něho stála zrzavá žena se zelenýma očima a z druhé strany Christian.Gerald s Jacquesem se ode mě kousek vzdálili.Bylo mi trapně,protože jsem nevěděla,co mám dělat ani říkat.
,,Gissele Lorenssová,určitě už víš,kdo jsme a co jsme zač."
Měl tak pevný a povědomý hlas.
,,Ano.." Řekla jsem.
,,Co víš o nadpřirozenu?" Zamyslela jsem se.
,,Vím,že existují Likantropové,Lovci,lidé,kteří mají různé schopnosti a nakonec andělé."
Bylo mi nepříjemné jak se na mě všichni dívají.
,,A od koho to víš?"
Zeptal se přísně.Bylo mi jasné,že musím říct pravdu.
,,Od Doriana.." ,,Toho vlka."
Dodala jsem a polovina z nich se zásmala,ale Nikolas se tvářil až moc vážně.
,,Aha..Jak už víme,tak tvá matka zmizela a toto rozhodnutí bude záležet na Christianovi."
Cože?O jakem rozhodnutí to mluví?!
,,Tvá neteř má možnost stát se Lovkyní."
,,Cože?"
Zeptala jsem se naštvaně.Všichni si mezi sebou začali něco povídat a já se na Nikolase zadívala.
,,A kdo se ptal mě?" Zadívala jsem se na oba.
,,Tvoje rozhodnutí není důležité.." Umlčel mě.
,,Myslím si,že teď je ten nejrozumnější čas na to,aby se stala Lovkyní."
Do očí se mi začali hrnout slzy.Doufala jsem,že aspoň Christian mě podrží,ale evidentně jsem se spletla.
,,Dobře,Kevine ujmeš se toho.."
Podíval se na mladého muže,který byl odstrčený od všech ostatních a otráveně kývl.Měl kaštanové vlasy a modré oči.Okolo opasku měl několik zbraní,ketré byli vidět i přes to,že seděl.
,,Můžete se rozejít.."
Všichni se dali na různé strany.Já si počkala na Christiana.
,,Gissele-."
Dala jsem mu facku.
,,Věděl si,že se nechci stát Lovkyní..Zvlášť,když je Dorian vlkem."
Bylo mi jedno,že se na mě Gerald s Jacquesem dívají.
,,Je dobře,že jsi dostala vůbec příležitost..Tvůj otec by určitě souhlasil.A je lepší to zatrhnout teď než bude pozdě." ,,Můj otec by se mě nejdřív zeptal a nezatahuj ho do toho!"
Slzy jsem potlačila a zrazeně jsem se na něho dívala.Uvědomila jsem si,že se na mě díva i Kevin.
,,Dojedu tě skontrolovat.."
Řekl Christian a odešel.Uklidnila jsem se a znovu se nadechla.Otočila jsem se ke Kevinovi.
,,Tak to bude peklo.."
Řekl otráveně Kevin.Když si pomyslím,že Christian byl do nedávna jediný příbuzný,kterému jsem naprosto věřila..A to jsem si myslela,že už horší to nebude.

Záhadní - 7.část

27. ledna 2014 v 18:09


Tak a teď vím všechno,co jsem chtěla.Vím,že existují Lovci,Likantropové,lidé,kteří dokáží ovládat různé elementy a andělé.Tak tohle je už opravdu přes mé hranice chápaní.Jestli tohle všechno existuje,tak máma může být kdekoli.
Někomu by to možná mohlo připadat přitažené za vlasy,ale mě teď,když znám pravdu mi to tak nepříjde.Nejvíc z toho všeho mi,ale nahánějí hrůzu Lovci.Pomyslela jsem si,když jsem scházela schody dolů.
,,Nezdáš se.."
Slyšela jsem Christiana z kuchyně.Došla jsem do ní a málem jsem upadla,když jsem uviděla Christiana mířit po Dorianovi nabitou kuší.
,,Christiane..?"
Řekla jsem nechápavě.Dorian se na mě podíval.
,,Je to Lovec,Gissele."
Rozbušilo se mi srdce.To přece nemůže být pravda..
,,Ty nebudeš zticha,že?"
Christian ho střelil do ramene a Dorian se potácel k zemi.
,,Ne!" ,,Gissele.."
Chtěl se ke mě přiblížit,ale já se dala na útěk..Ne to není možné.Christian a Lovec?Co když Doriana zabil?Najednou jsem do někoho vrazila.Spadla jsem na zem a uviděla jsem před sebou vysokou postavu muže s hnědýma očima a tmavěčernými vlasy.Měl v rukou podobnou kuši,jako Christian..Zvláštně se na mě zadíval.Když už jsem vstávala a chtěla jsem utéct,tak mě Christian chytl.
,,Gissele,uklidni se!"
Poručil mi,ale já se mu pořád snažila vymanit.
,,Koukni se na mě..Koukni na mě!"
Zadívala jsem se mu do očí a snažila jsem se uklidnit.
,,Ty nemůžeš být Lovec.."
Zavrtěla jsem hlavou a on se na mě překvapeně zadíval.
,,Ona to ví?Ty jsi jí to řekl?"
Zeptal se mohutným hlasem muž za mnou.
,,Ne..Ale nejspíš vím,od koho to má.." ,,Nespouštěj ji z očí,zajdu pro toho vlka." ,,Doriana."
Řekla jsem a oba se na mě nechápavě zadívali.
,,Ten vlk má jméno."
Řekla jsem tvrdě a muž se pobaveně zasmál.
,,Chytl mě za předloktí a dotáhnul mě k autu.Otevřel kufr a strčil me na jeho kraj.Nenuceně jsem se zvedla a sedla jsem si.
,,Kolik toho víš?"
Zadíval se na mě.Ale já jsem neodpověděla.
,,Dobře..Blodýno." Protočil očima a to mě naštvalo.
,,Většinu.Ale nevím,jak se jmenujete." Pousmál se a porozhlédl se kolem.
,,Můžeš mi říkat Gerald..A tobě mám říkat jak?"
Nevěděla jsem o co přesně mu jde,ale byla jsem opatrná.
,,Gissele,ale od Christiana jsi toho musel slyšet hodně."
Znovu si mě začal prohlížet.
,,Máš kuráž.."
Řekl..
,,Geralde,podej mi to lano."
Řekl Christian.Vstala jsem jsem a uviděla jsem Doriana.Vypadal jako mrtvý.
,,Co jsi mu udělal?"
Zeptala jsem se podrážděně.
,,Nic,prozatím jsem ho jenom omráčil."
Věnovala jsem mu nenávistný pohled.Ikdyž je to můj strýc za to,co udělal Dorianovi,už není ten hodný.
,,Nasedni dozadu."
Řekl Christian a já se na něho ani nepodívala.
,,Fajn,zůstaň si s ním v kufru."
Taky to jsem udělala.Vlezla jsem dovnitř vedle něho a Christian naštvaně zabouchl kufrem.Měla jsem strach.Jestli se ke mě chová takhle,když vím pravdu..Jak se ke mě bude chovat na dále?Snažila jsem se Dorianovi rozvázat lanová pouta,ale nešlo mi to.Byli uvázané velmi pevně a navíc zvláštními uzly.Zkusila jsem mu změřit tep.Nic..To mě vystrašilo,ale snažila jsem si zachovat chladnou hlavu..Lehla jsem si vedle něho a propletla jsem si s ním prsty..
,,Nenechám tě umřít.To ti slibuju." Zašeptala jsem.

Otevřela jsem oči a prudce jsem se posadila.Okamžitě jsem si uvědomila,že už nejsem v autě a ani s Dorianem.
,,To ne.."
Řekla jsem.Vstala jsem z postele a začala jsem se okolo sebe rozhlížet.Bilé stěny,jedna skříň a jedny dveře.
,,Žádné okno?To jako vážně?"
Došla jsem ke dveřím a doufala jsem,že budou otevřené.Byli..Oddechla jsem si.Prošla jsem ven a rozhlédla se okolo sebe.Byla tady dlouhá chodba,ale jenom jedny dveře,ze kterých jsem právě vyšla.Pak tady byli schody dolů.Vypadá to jako dům..Pomyslela jsem si.Stoupla jsem na první schod.Trochu zaskřípal,takže jsem našlapovala opatrně.Jsem schopná prát se,pokud mi někdo bude stát v cestě.Opakovala jsem si pořád dokola,abych si dodala potřebnou odvahu.Došla jsem dolů a ucítila jsem vůni jídla.Vydala jsem se za tou vůní.Ta mě dostala až ke dveřím,zřejmě od kuchyně.Trochu jsem se naklonila,abych viděla jestli tam někdo je.U plotny stál Gerald a vařil.Předemnou byl stojan s noži.Chvíli jsem se rozhodovala jestli to mám udělat,ale nakonec jsem se rozhodla,že ano.Už kvůli Dorianovi.Proklouzla jsem k lince a vytáhla nůž.Gerald byl několik metrů ode mě a ještě k tomu zády.
,,Nedělěj to Gissele."
Řekl a já spanikařila.Rychle jsem se k němu rozběhla s nožem.On se ke mě prudce otočil,chytl mi zápěstí a zmáčkl ho.Nůž mi vypadl z ruky.
,,Vzdávám se.."
Řekla jsem bolestně.Pustil mi zápěstí a vrátil se zpátky k vaření.
,,Sedni si,za chvíli to bude hotové."
Řekl a já pořád ohromená jeho silou jsem zasedla k stolu a začala jsem si prohlížet zápěstí.Měla jsem tam řeznou ránu.Zřejmě od toho jak jsem nešikovně upustila nůž.Njednou to začalo docela hodně krvácet.Když předemě dával talíř a na něm jídlo,tak jsem ruku rychle schovala pod stůl.
,,Ukaž mi to.."
Zvedla jsem ruku a Gerald se na to zadíval.Po chvilce se mě na tom místě dotknul..Zaštípalo to,ale ne tak moc jak jsem čekala.
,,Bolí to?" ,,Ne.."
Řekla jsem..Namočil ručník a vyndal z poličky obvaz.Klekl si předemě a poutíral mi to ručníkem.Zakousla jsem se do rtu,protože tohle už bolelo hodně.
,,Naštěstí to nemáš moc hluboké." Začal mi to obvazovat.
,,Kde to jsem?"
Zeptala jsem se,když skončil a sednul si na proti mě.
,,Ve Fremontu..V mém domě." Odpověděl.. ,,A kde je Dorian?"
Gerald se pousmál.
,,Myslel jsem,že se spíš budeš ptát na Chrise."
Pochopila jsem,že myslí Christiana.
,,Co máš s tím vlkem?" Zeptal se po chvilce. ,,Nic."
Řekla jsem hned a on se mi zadíval do očí.Věděla jsem,že nelžu jenom sama sobě,ale i jemu.Prohlédla jsem si jídlo a váhavě jsem se na něho zadívala.
,,Věř mi otrávené to není..Kdyby bylo tak by mě Christian zabil."
Chytla jsem do ruky vidličku a kousek si ukrojila.Bylo to vynikající.Překvapeně jsem se na něho zadívala.A až teď jsem si všimla,že nemůže být starší než Christian.
,,Je to dobré.."
Řekla jsem a poznala jsem,že se usmál,i když jsem se na něho zrovna nedívala.Dojedla jsem jídlo a znovu jsem si ho začala prohlížet.Vypadal docela mírumilovně,ale opak byl pravdou.
,,Netipovala bych tě na Lovce.."
Řekla jsem,když jsem nesla talíř do dřezu.
,,Budu to brát jako kompliment." Zadívala jsem se na hodiny.Půl čtvrté..
,,Co bude následovat?" ,,Pojedeme na základnu a tam se uvidí,co s tebou."
Moc lichotivé mi to teda nepřišlo.

Záhadní - 6.část

27. ledna 2014 v 10:47
Hned ráno jsem vstala z postele a zamířila jsem k Dorianovému pokoji..Zaklepala jsem a váhavě vyčkávala.
,,Pojď dál,Gissele."
Vešla jsem dovnitř a nechápavě jsem se na něho zadívala.
,,Jak jsi věděl,že to jsem já?"
Dorian se pousmál a pak se na mě podíval.
,,Bylo mi jasné,že se dojdeš na na něco zeptat."
Porozhlédla jsem se o kolo sebe.Ten pokoj zůstal úplně stejný až na divné rýhy okolo okna.Dorian spozoroval,že se dívám na okno.
,,Prosím tě hlavně odtamtud neskákej."
Pousmál se a já hned taky.
,,Konečně už jsem si myslel,že ten úsměv znovu neuvidím."
Zvláštně se pousmál a mě se znovu vybavila vzpomínka z toho večera.
,,Víš..Ty jsi v tom lese byl?"
Opřela jsem se o skřín.
,,Ano.Našel jsem tě tam jak ležíš..Nachladla bys,kdybych tě odtamtud nedostal."
Polkla jsem a bez mrknutí oka jsem se mu zadívala do očí.
,,Tvé oči..Vypadají stejně jako toho vlka."
Vstal z postele a zadíval se mi váhavě do očí.
,,Vlka?Jak to myslíš?"
Přišlo mi,že ví o čem mluvím,ale snaží se semnou hrát nějakou hru,jejíž pravidla neznám.,,V tom lese..Viděla jsem vlka a potom si už nic nepamatuju..Pokud si tam byl tak si ho musel vidět."
Bála jsem se,bála jsem se jak bude reagovat.Ani jsem netušila,co od toho mám očekávat.
,,Jsi si jistá,že to byl vlk?"
Došel těsně ke mě až tak,že se mi rozbušilo srdce.
,,Vím,že jsi to byl ty.Nevím jak,ani proč,ale vím to." ,,Ale i tak se bojíš,že tě zabiju."
Polkla jsem.Takže je to pravda?
,,Jak je to možné?"
Zadívala jsem se mu do očí a doufala,že mi to prozradí.
,,Věř mi už toho víš víc,než bys potřebovala.Ani tohle jsi neměla vědět."
V jeho hlase zaznělo něco jako vrčení.
,,Ale.." ,,Gissele,věř mi..Nemůžeš to vědět.."
Nechápavě jsem couvla o krok dál.
,,Ne prozatím.."
Poznala jsem,že ho něco trápí,ale momentálně jsem neměla odvahu zeptat se,co.Chtěla jsem vědět pravdu,tak ji mám..Ale tohle.Vždyt tohle není možné.

,,Opatrně."
Řekl Christian,když jsem do něho narazila.
,,Děje se něco?" ,,Ano,ale s tím si musím poradit sama."
Rychle jsem došla do lesa a sedla jsem si na pařez.Podepřela jsem si hlavu.
,,Nejspíš jsem se zbláznila.."
Řekla jsem nahlas.
,,Nezbláznila.."
Prudce jsem se narovnala a uviděla Doriana.
,,Myslela jsem,že to nemám vědět.."
Podívala jsem se na něho.
,,To ano,ale rozmyslel jsem si to..Nechtěl jsem ti to říkat,protože vím,že to máš už tak těžké.."
Pořád jsem nechápala kam tím míří.
,,Slib mi,že nebudeš křičet ani utíkat..Potom ti odpovím na všechny otázky..Teda skoro všechny."
Sledovala jsem každý jeho pohyb.Ale najednou to nebyl Dorian.Objevil se přede mnou velký šedobílý vlk a já upadla na zem.Nehýbala jsem se,ale své srdce jsem nedokázala uklidnit.Zadívala jsem se mu do očí.
,,Zelenomodré oči."
Řekla jsem a pomalu jsem vstala.Pořád jsem si nebyla jistá,jestli se mi to jenom nezdá.Nebo jestli to není nějaká halucinance.
,,Tohle není možné.."
Lehce zavrčel a dloubl do mě čenichem.Zasmála jsem se.
,,Dobře připouštím,tohle se mi nezdá,ale i tak..Jak je to možné?"
,,Slyšíš mě?"
Zastříhal ušima a já na něho začala hledět s otevřenou pusou.
,,Ano,slyším tě."
Dotkla jsem se Doriana na krku a pohladila ho.
,,Vyskoč na mě." ,,Hele,natolik ti zase nevěřím." Řekla jsem.
,,Buď na mě vylezeš,nebo ti neřeknu odpovědi na tvé otazky.A ještě k tomu tě sežeru."
Protočila jsem očima.Bylo zvláštní,že ho slyším mluvit ve své hlavě.Dorian si lehl.
,,No dobře."
Zavřela jsem oči,nadechla jsem se a vydechla.Naskočila jsem mu na záda a on se hned zvedl.
,,Radím ti,pořádně se drž,jsi můj první pasažer."
Chytla jsem do dlaní jeho srst po bocích krku a on okamžitě začal běžet.Bylo to neuvěřitelné.Běžel tak rychle a vytrvale..Začala jsem radostně vískat.Bylo to neuvěřitelné.Zapomněla jsem na to jak může být nebezpečný a nechala se zlákat zábavou a zvědavostí. Doběhl k jezírku a znovu si lehl.Seskočila jsem z něho a pořád jsem tomu nemohla uvěřit.Došla jsem k vodě a zadívala jsem se na svůj odraz ve vodě.Vedle sebe jsem uviděla stát Doriana,ne jako vlka.Sedla jsem si do trávy a on vedle mě.
,,Měla bych se tě bát.."
Začala jsem.Podívala jsem se mu do očí.
,,Ale nebojím."
Pousmál se a zadíval se na vodu.,
,A to je špatně,měla by ses mě bát..Měla by ses bát toho,co příjde."
Vstal a podal mi ruku.Byla jsem zmatená tím,že chci vědět všechno.Tím,že jsem k němu začala něco cítit..
,,Co má podle tebe přijít?"
Zastavil se a pořád byl ke mě otočený zády.
,,Je tady spousta věcí,o kterých nevíš..Nebezpečných věcích."
Došla jsem k němu a položila jsem mu ruku na rameno.
,,Co tím myslíš?" Zasmál se.
,,Na to si sedni."
Poslechla jsem ho.Sedla jsem si pod strom a opřela jsem se.
,,Jak teď víš..Existují Likantropové,ale nejen my,andělé,lidé,kteří dokážou používat různé elementy.." ,,Počkej..Takže existují i jednorožci?"
Dorian se zasmál,ale pak zavrtěl hlavou.
,,Ne,to už je opravdu výmysl.A pak jsou tady Lovci."
Zamyšleně jsem se na něho zadívala.
,,A,co loví?" ,,Přemýšlej,není to tak těžké."
Zaraženě jsem se na něho podívala,protože mi to došlo.
,,Ale proč?" ,,Nezabíjí nás všechny, jen ty,kteří nesekají dobrotu.Zahrávají si s lidmi jako s hračkami,nebo když někoho zabijí."
Všimla jsem si jak polkl..
,,Ty jsi někoho zabil?"
Vstala jsem,ale Dorian neodpověděl.
,,Doriane,zabil jsi někdy někoho?" ,,Jednou,ale to jsem ještě nevěděl,co dokážu."
Ustoupila jsem o krok do zadu,bez toho aniž bych se na něho přestala dívat.
,,Dobře.."
Kývla jsem a snažila jsem se to příjmout.
,,Ty jsi byl od malička vlk?"
Dorian zavrtěl hlavou.
,,Ne..Víš je to složité.."
Došla jsem k němu.
,,Věř mi mám čas."
Začali jsme se pomalu procházet lesem.
,,Můj otec je rozený vlk,to znamená,že pokaždé za úplňku se bolestně přeměňuje a stává se z něho nelítostný zabiják." ,,Ale ty..Se dokážeš přeměnit kdykoli chceš.." Dorian se usmál. ,,Máš pravdu..Jenže,když otec jednoho úplňku se přeměnil,má matka byla u toho.Kousl ji a utekl.Když se na druhý den vrátil,pochopil,že máma bude stejná,až na to,že.." ,,Se bude chtít přeměňovat kdykoli bude chtít." Dokončila jsem větu za něho a on se na mě ohromeně podíval.
,,Ano a tak mě máma v osmi letech přeměnila taky.V jedenácti,když jsem se naštval na jednoho spolužáka,který mě šikanoval,tak jsem si na něho počkal za školou a roztrhal jsem mu krk."
Přišlo mi,že si to znovu celé přehrává.
,,Nejhorší na tom bylo,že se mi to líbilo.."
Pousmál se a já se zastavila.
,,Ale dost o mě..Co bys chtěla vědět?"
Byla jsem z toho všeho zaskočená,ale i tak jsem musela znát všechno.

Záhadní - 5.část

26. ledna 2014 v 19:00

Tři dny..Tři dny jsem nešla do školy.Tři dny držím tajemství..A nakonec to nejhorší.Už tři dny se pohřešuje máma.Zjistila jsem to až,když jí volali z práce.Všechno tohle..Nic z toho nedává smysl a už mám opravdu pocit,že v tomhle městě není nic normální od té doby,co se sem přistěhoval Dorian s jeho rodinou.Pořád bydlí u nás,ale už není takový jaký byl,když jsme se poprvé potkali.Dalo by se říct,že je něco jako můj strážný anděl.Děsivý anděl,který mě pořád nutí pochybovat o svém životě.Kdyby se sem nepřistěhovali,stalo by se to?Co by se stalo,kdybych to nechala všechno být?To se už evidentně nedozvím..Vstala jsem a podívala se z okna.Doufala jsem,že uvidím mámu jak se vrací v pořádku domů.Místo toho jsem uviděla,že je úplněk a celý les se odráží v měsíčním světle.Oblékla jsem si bundu,boty a vydala jsem se ven.Dorianovi rodiče stejně na nějakou dobu odcestovali,takže jsem byla sama doma jen s Dorianem.Vyplížila jsem se ven a zamířila jsem do lesa.Najednou jsem si uvědomila,že máma se nemusí vrátit stejně jako táta.Opřela jsem se o strom a začala jsem brečet.Už jsem to v sobě nemohla dál dusit.Teprve nedávno mi bylo šetnáct a těšila jsem se do nového života.Místo toho jsem se pohádala s mámou a ta potom zmizela.Vstala jsem z chladné země a narovnala jsem se.Zadívala jsem se na měsíc a začala jsem z celých plic křičet.Když jsem skončila tak se mi ulevilo..Najednou jsem,ale před sebou uviděla obří obrys zvířete,které vrčelo,ale když se přiblížilo,tak přestalo.Ty oči..Když jsem se do nich zadívala tak mi přišli povědomé,ale v tu chvíli mi to bylo jedno.Byla jsem tak unavená..

,,Hmm.."
Otevřela jsem oči a sedla jsem si.Kolem mě byli stěny mého pokoje.Nechápala jsem..To se mi zdálo?Když jsem,ale vstala z postele tak jsem uviděla,že mám oblečené to samé,co včera večer.Dřív než jsem nad tím začala přemýšlet tak jsem uslyšela příjezd auta.Okamžitě jsem byla u okna.To auto je mi povědomé.Ale máma to není.Pomyslela jsem si zkalamaně.Seběhla jsem schody a dveře už byli otevřené.
,,Haló?"
Zeptala jsem se opatrně.
,,Gissele!"
Uslyšela jsem za sebou povědomý hlas a pak mě Christian zvedl rukama do vzduchu.
,,Pusť mě!"
Pousmála jsem se..Christian mě pustil dolů a prohlédl si mě.
,,Páni,kdyby mi nebylo dvaadvacet,tak bych si dal říct."
Praštila jsem ho.No jo Christian.Ten podle mámy navždy zůstane povahou puberťákem.Neviděla jsem ho od deseti let,ale ty jeho hnědé polo kudrnaté vlasy mu zůstali a jeho vypracované tělo taky.Usmála jsem se.
,,Ale,co ten prázdný výraz v očích?"
Zadíval se na mě,ale mě se už nechtělo brečet.
,,Vždyť víš,jinak by si nejezdil mě skontrolovat." ,,Gissele.."
V půlce schodů se Dorian zastavil a zadíval se na Christiana.
,,A ty jsi kdo?"
Zeptal se nadřazeně Christian.
,,To je Dorian,on a jeho rodina u nás bydlí,protože je vyloupili."
Zalhala jsem,ale Christian mi uvěřil.Je strašné,že musím lhát člověku,kterému jsem nikdy nelhala.
,,Ahoj,já jsem Christian.Strýc Gissele a bratr jejího otce.'"
Bylo zvláštní,že to říká.
,,Černá ovce rodiny.." Dodala jsem. ,,Potřebuješ něco?"
Zeptala jsem se opatrně.
,,Jen jsem se chtěl ujistit,že si po včerejšku v pořádku."
Řekl to tak..Jakoby mu na mě záleželo.Přišlo mi,že se červenám,ale když odešel tak jsem si uvědomila,že včerejšek byl opravdový.Co to znamená? Dorian odešel a Christian si přede mě stoupnul.
,,Co se v čera dělo?" Zadíval se na mě vážně.
,,Nic,v podstatě už si ani nevzpomínám.."
Otočila jsem se k němu zády,ale on mě chytl za zápěstí a otočil si mě zpátky k sobě.
,,Hele,musíš si dávat pozor."
Jeho vážnost a opatrnost v hlase mě zarazila.Přišlo mi jakoby se něčeho bál.Po večeři jsem šla do svého pokoje a začala jsem znovu přemýšlet nad tím,co se v čera stalo.Zavřela jsem oči a znovu si to přehrála.
,,Byl to vlk.."
Řekla jsem na hlas,když jsem otevřela oči.Přišlo mi,že mi žačíná strašit ve věži.
,,Ty oči."
Znovu jsem zavřela oči a představila jsem si tu chvíli,jak jsem se mu zadívala do očí,když mě držel za zápěstí.Ten vlk měl stejné oči jako Dorian.Co to znamená?!

Záhadní - 4.část

26. ledna 2014 v 15:35
Ráno jsem se probudila a byla jsem celá žhavá přijít tomu na kloub.I když to ode mě bylo možná hnusné,nemohla jsem si pomoct.Nikdy jsem nedokázala nic víc,než usmívat se v průvodu a být hloupou blondýnou s hnědýma očima.Samozřejmě tady je pak mnoho věcí okolo mého táty,kterého si nepamatuju jen já.Máma mi vždycky říkala,že byl ochotný položit svůj život kvůli nám.Ale nikdy mi neřekla jak se jmenoval a kam zmizel.Otřásla jsem to ze sebe a rychle jsem se oblékla.Sešla jsem schody dolů a uviděla jsem v kuchyni stát Doriana s jeho otcem.Rychle jsem se přitiskla ke zdi,aby mě neviděli. ,,Zařídil jsi to?!"
Zeptal se přísně Ariel.
,,Ano,ale i tak si myslím,že-" ,,Dobré ráno."
Došla do kuchyně máma.Co chtěl Dorian říct?A jak to myslel jeho otec?Něco mi říkalo,že se to brzy dozvím.Rychle jsem se vzpamatovala a došla do kuchyně.
,,Dobré ráno."
Pozdravil mě Ariel usměvavě.
,,Dobré ráno."
Řekla jsem nervózně.Došla jsem k ledničce a vytáhla jsem si mléko s křupkama.Všimla jsem si,že mě Dorian zvláštně pozoruje.Běhal mi z toho mráz po zádech.I když jsem se na něho zrovna nedívala,tak jsem to cítila.
,,Mohl bys mě prosím přestat tak pozorovat?"
Řekla jsem a všechny v kuchyni jsem tím překvapila.Popravdě i mě samou.
,,Gissele." Řekla máma dotčeně. ,,Omluv se."
Máma se mi zadívala do očí a Dorian se rychle ušklíbl.
,,Fajn." Protočila jsem očima. ,,Omlouvám se,že jsem to řekla takovým tónem."
Ariel se pousmál a Dorian se mi znovu zadíval do očí.Bylo mi jasné,že to ode mě bylo až moc troufalé.Máma na mě čekala venku.
,,Co to do tebe vjelo?" Zadívala jsem se do země.,,Jsem z nich nervózní."
Máma se mi zadívala do očí.
,,Vzpomínala jsi na tátu,že?" Překvapeně jsem se na ní podívala.,,Tak nic..Jsem ochotna na to zapomenout.Pro tentokrát." Usmála jsem se.Ale máma se ke mě ještě takhle nikdy nezachovala.I když jsem ji za to byla vděčná,bylo mi jasné,že se něco děje.Ale na tohle jsem už odvahu opravdu neměla.Soustředila jsem se hlavně na to,co je v knihovně.Když jsme dojely před knihovnu tak jsem byla nervózní. Opravdu to tak chci?Co bude následovat potom?
,,Gissele, vystupuješ?"
Zaťukala na okno předemnou.Kývla jsem a vystoupila jsem z auta.Když jsem vcházela do knihovny tak se mi rozbušilo srdce.Vešla jsem jako první a došla jsem k té samé knihovnici,která mi dávala ty záznamy.
,,Dobrý den..Byla jsem tady minule a chtěla bych znovu ty samé záznamy." ,,Jistě..Ty z pondělka,že?" ,,Ano.."
Kývla jsem a spolu s mámou jsme šly za ní.
,,Nejsou tady.." Řekla a ta věta mě zaskočila. ,,Cože?Vždyt jsem tady v čera byla a říkala jste,že mi to pohlídáte." Knihovnice se znovu zadívala do počítače.
,,Je mi líto." ,,Gissele.."
Věděla jsem,co bude následovat.
,,Ne mami,já..Opravdu.."
Máma zavrtěla hlavou.
,,Už o tom nechci slyšet ani slovo..A navíc už musím do práce." ,,Ale.."
Stoupnula jsem si před ní a zadívala jsem se jí do očí.
,,Já bych ti nelhala,tak proč mi nechceš věřit?"
Do očí se mi linuly hořké slzy.
,,A dost!Řekla jsem ti,že už s tím nesmyslem přestaneš!"
Otočila se ke mě zády a rychlím krokem šla pryč.
,,Jasně stejně si mi nikdy nevěřila."
Utřela jsem si slzy,a když už jsem chtěla odejít tak mě něco napadlo.
,,Mohla by ste mi prosím říct jestli si to někdo vypůjčil?"
Zadívala jsem se na knihovnici a ona soucitně kývla.Bylo mi jasné,že se teď s mámou opět nebudeme zase nějakou dobu mluvit.Knihovnice došla zpět.
,,Bohužel,kolegini neřekl jméno,ale popsala mi ho,jestli to pomůže." Kývla jsem.
,,Říkala,že měl tmavovlasé vlasy a zelenomodré oči.A ještě ho tady neviděla."
Uvnitř mě se najednou začal rozdmýchavat vztek.
,,Děkuju."
Řekla jsem skrz zaťaté zuby.Tak o tom mluvili v kuchyni!Celé to na mě nastražili,aby mě máma nebrala vážně.Když jsem vyšla z knihovny tak jsem věděla,že dnes do školy nepůjdu.Dala jsem se rychlím a odhodlaným krokem zpět domů.Měla jsem v sobě vztek,ale taky i zvědavost proč to udělal.Když už jsem byla skoro u domu začalo pršet a už z dálky jsem Doriana viděla v kuchyni.Rozběhla jsem se.Otevřela jsem dveře a bylo mi jedno jestli je nechávám otevřené.
,,Gissele?"
Zadíval se na mě,když jsem vtrhla do kuchyně.
,,Proč jsi ty záznamy schválně vzal?!"
Začala jsem po něm křičet.
,,Jsi v pořádku?" Zasmála jsem se. ,,Nedělej ze sebe svatouška!Myslel sis,že když neřekneš jak se jmenuješ,že si nezapamatují někoho koho v životě neviděly?!"
Dorian se zvláštně zatvářil.
,,Máš pravdu,ty záznamy jsem vzal já..Ale myslel jsem si,že si ten typ blondýny,která to nechá plavat."
Jediné,co jsem v tu chvíli vnímala bylo to,že se přiznal.Ve filmech to obvykle nekončívá dobře.Pomyslela jsem si.Začala jsem mít strach.
,,Kdo jsi?Co jsi zač?"
Zeptala jsem se klidněji,protože poslední,co jsem potřebovala bylo,aby se naštval.Pomalu se ke mě začal přibližovat. ,,Stůj!"
Zadíval se mi do očí a pak se zarazil.
,,Bojíš se mě.." Řekl překvapeně.
,,A divíš se mi?Z ničeho nic se tady objevíš ty a tvoje rodina a tvrdíte,že vás okradli.Pak se přistěhujete k nám a já mám z tebe divný pocit!"
Když si pomyslím,že se mi ze začátku líbil.
,,Divný pocit?"
Zadíval se na mě ohromeně a já jsem si připadala ještě víc divněji.Vytáhla jsem rychle mobil a vytočila jsem mámu.
,,Co to děláš?" Zeptal se ohroženě.To ne...Nezvedá to!
,,Ne!"
Chytl mi ruku tak pevně,že mi z ní mobil vypadl..Když jsem se mu zadívala do očí tak jsem měla pocit,že něco uvnitř jeho je nespoutané a divoké.Zaujalo mě to,ale věděla jsem,že musím utéct.Dala jsem mu facku,ale udržel mě i tak.
,,Nechci ti ublížit.."
Řekl to s takovým klidem..Kývla jsem,protože jsem věděla,že nemám na výběr.
,,Slibuješ,že nebudeš křičet?" Kývla jsem a on mě pustil.
,,Musíš mi slíbit,že to nikomu neřekneš.." ,,Nejpíš nemám na výběr,že?"
Zeptala jsem se pořád otřeseně.
,,Ne to opravdu nemáš."

Záhadní - 3.část

25. ledna 2014 v 13:35
Dorian a jeho rodina už u nás bydlí dva dny a já mám od té doby pořád ten zvláštní pocit.Ve škole se nic nezměnilo,ale v lese se našla dvě rozcupovaná těla,za jeden uplněk.Dorian se předtím v tom lese zminoval o utocích.Ale jak to mohl vědět,když se teprve přistěhoval?Že by jenom náhoda,nebo je v tom něco jinšího?Vracela jsem se pomalu ze školy.
,,Gissele!Počkej!"
Doběhl za mnou Dominik.
,,Celí den si byla mimo.Co se děje?" ,,V podstatě nic,jen nejsem zvyklá bydlet pod jednou střechou s dalšími lidmi."
Kývl a pokračovali jsme dál.
,,Nepříjde ti ten kluk divný?"
Zeptala jsem se ho po chvilce a Dominik se mi jenom vysmál.
,,Divný?Myslíš jako upír,nebo tak něco?" ,,Ne,to asi ne.." Pousmála jsem se sklesle,protože i tak to bylo všechno divné.Zastavila jsem se a zamyslela jsem se.
,,Co děláš?" ,,Právě jsem si vzpomněla,že musím ještě někam zajít.Nečekej na mě."
Rozběhla jsem se ke knihovně.Všechny zdejší výtisky novin jsou uložené tady..Takže pokud jim opravdu vykradli dům tak to bude zaznamenané.Pochybuju,že ne,protože v tomhle městě se jěn tak něco neděje.Pomyslela jsem si,když jsem hledala záznamy.
,,Dobrý den..Nemůžu tady najít záznamy novin z pondělního dne."
Knihovnice se podívala do počítače.
,,Ano..Měli by být v polici,tady na hoře." Vstala a podala mi je.
,,Děkuju.."
Vzala jsem je do rukou a posadila se ke stolu.Mám je..Začala jsem prolistovávat,ale nic o vykradení domu jsem nenašla.
,,To je divné.."
Začala jsem si to prohlížet ještě jednou,ale zase nic.Tak tohle tady vážně nesedí.Vrátila jsem se nepozorovaně do domu a rychle se zamknula v pokoji. Pokud nám lhali,že je vyloupili.."Kdo vůbec jsou?!Co chtějí?!" Když jsem byla převléknutá do pyžama a bylo deset večer tak jsem se rozhodla jít dolů do kuchyně a doufala jsem,že tam narazím na mámu,abych jí to řekla.Po tichu jsem se vyplížila z pokoje a zamířila dolů po schodech do kuchyně.Byla rozsvícená tlumená lampa.Přiblížila jsem se ke stolu.
,,Hledáš něco?"
Prudce jsem se otočila,a když jsem si uvědomila,že to je máma oddechla jsem si.
,,Mami..Musím s tebou mluvit a je to důležité."
Rozhlédla jsem se okolo sebe jestli tady s náma ještě někdo není.
,,Gissele,co se děje?Zdáš se mi vyděšená.."
Zadívala jsem se mámě do očí a odtáhla jsem ji k dřezu a pustila jsem vodu.
,,Gissele,co se děje?Začínáš mě opravdu děsit."
Zadívala jsem se mámě do očí.
,,Mami nejsou to ti za,které je máš.."
Máma se pobaveně zasmála a zvláštně se na mě podívala.
,,To snad nemyslíš vážně."
Káravě se na mě podívala.
,,Myslím,byla jsem si něco zjištovat o tom vyloupení jejich domu a nic.Prohledala jsem uplně všechny záznamy."
,,Hele Gissele,jestli ti jde o to aby vypadli,musíš ještě nějaký čas vydržet a tím,že si budeš vymýšlet nesmysly,mi budeš dělat jen horší pověst." Naštvaně jsem se usmála.
,,Jasně vžycky jde jen o tvou pověst.."
Máma se zamyslela.
,,Počkej,chci ti uvěřit,takže jestli máš pravdu tak ty záznamy budou v knihovně,zítra hned ráno se tam stavíme."
Pousmála jsem se a doufala jsem,že tohle bude moje vítěztví.